120 let Oldřicha Nového

Život filmového Kristiana

Oldřich Albín Nový se narodil 7. srpna 1899 na pražském Žižkově. O jeho herecké budoucnosti bylo rozhodnuto již v dětství. Jako malý kluk totiž chodíval do Národního divadla, kde hrál jeho strýc Miloš Nový. Často také navštěvoval pražská kina, neboť jeho otec Antonín tam držel požární hlídky. Na svou první divadelní štaci nastoupil Oldřich Nový v posledním roce první světové války, a to do ostravského divadla. Tam si jej brzy povšiml šéf opery brněnského Národního divadla František Neumann, a tak se talentovaný herec již po roce stěhoval do moravské metropole, kde strávil dalších šestnáct let. Nového hvězda v Brně rychle stoupala. Zahrál si tam přes tři tisícovky představení a započal svou několik desetiletí trvající spolupráci s Československým rozhlasem. Z herce se navíc stal režisér a šéf brněnské operety, kterou nevnímal jako druhořadý, pokleslý žánr, nýbrž – pokud je dobře udělána – jako kvalitní zábavu, kterou dokáží diváci ocenit.

Do Prahy se Oldřich Nový vrátil v polovině třicátých let. Stal se ředitelem Nového divadla na Václavském náměstí, kde začal realizovat nový žánr tzv. hudební komedie. Vysoká návštěvnost a pochvalné recenze v denním tisku na sebe nenechaly dlouho čekat. Brzy se o Nového začali zajímat filmoví producenti z Barrandova, kteří v něm viděli prototyp českého donchuána, jenž umí zpívat i tančit a nechybí mu humor, ani noblesa. Největší filmové role ztvárnil Oldřich Nový v letech Protektorátu, a to zejména postavu tajemného Kristiana ve stejnojmenném filmu, kde svádí ženu z lepší společnosti, jíž ztvárnila Adina Mandlová, ač na něj doma čeká zakřiknutá manželka v podání Nataši Gollové. V tomto trháku zazněla zřejmě nejznámější Nového píseň Jen pro ten dnešní den, k níž složil hudbu Sláva E. Nováček a slova napsal Josef Gruss. Jeho okouzlující a sametový baryton přitahuje generace divaček už sedmdesát let, ač si rendez-vous již pravděpodobně nedávají v luxusních Orient barech, kde jim svůdce v okamžiku dívčího vzplanutí na poslední chvíli mizí se slovy: „Zavřete oči, odcházím.“ 

Okupační léta však Novému ukázala také svou temnou tvář. I tehdy – a to mimo záři reflektorů – projevil svůj formát. Jeho manželce Alici Wienerové, s níž se oženil v červnu 1936, hrozil kvůli židovskému původu transport do koncentračního tábora. Nový se s ní ovšem odmítl rozvést, a tak oba strávili poslední měsíce války v nacistických lágrech. Naštěstí je přežili, když se mezitím o jejich dcerku Janu starala Nového herecká kolegyně Hana Vítová. 

Oldřich Nový se svou manželkou Alicí Wienerovou |foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Osud však vedl Oldřicha Nového trnitými cestami i nadále. Po únoru 1948 se z filmového Kristiana, jehož znala celá republika, stal symbol buržoazního herce. Opereta i hudební komedie jsou prohlášeny za škodlivé umění odvádějící pozornost od palčivých problémů dělnictva. Nový musí své divadlo darovat státu a přechází na prkna karlínské scény. Svou vlastní hereckou pozici dokázal ustát, když se poúnorovým poměrům do jisté míry přizpůsobil. Nového hlavní role v některých socialistických filmech totiž nenavazují na jím ztvárňované svůdné gentlemany či komediální úlohy. Zlepšení přinesla až šedesátá léta, kdy Nový zazářil v Zemanově Fantomu Morrisvillu a Podskalského Světácích. Na počátku sedmdesátých let se Oldřich Nový dokonce vrátil na prkna svého bývalého divadla. V divadle Semafor, jež tehdy sídlilo v prostorách po Novém divadle, zkoušel hudební komedii Harvey a já. Kruh se uzavřel. Poslední léta života se neodolatelný svůdník uzavíral do samoty svého staroměstského bytu. Zemřel 15. března 1983.

Spolupráce s rozhlasem

Vedle divadla a filmu zhodnocoval Oldřich Nový svůj hudební um, komediální talent, charakteristický hlas a intonaci přednesu v Československém rozhlase. Od dvacátých let patřil k jedné z profilujících postav hudebně-zábavného programu brněnského vysílání, když se stal konferenciérem tzv. radiokabaretů. V brněnském Národním divadle – a později i přímo v brněnské rozhlasové budově – aranžoval populární kabaretní večery a zábavné revue, které byly často v přímém přenosu přenášeny po celém Československu. Nového spolupráce s rozhlasem pokračovala i po válce, ale tentokráte již v Praze. Navázal na své brněnské kabaretní zkušenosti (Kabarety Oldřicha Nového), režíroval rozhlasové operety a hry a v některých i sám účinkoval (např. opereta Podruhé na světě a hra Z moudrostí ševce Hanse Sachse). V roce 1966 pro rozhlas upravil i jednu z nejúspěšnějších inscenací svého bývalého Nového divadla, a to italskou komedii Jedenáctý v řadě. Mnozí starší posluchači dodnes vzpomínají na pořady z padesátých a šedesátých let, v nichž je Oldřich Nový provázel svým životem, seznamoval se svými oblíbenými hudebními žánry a vše prokládal vlastním zpěvem (S Oldřichem Novým 40 let za 40 minut, Zadáno pro dobrou náladu).

Elegánem v každé situaci

Během své herecké kariéry si Oldřich Nový vypracoval image velkého svůdníka a gentlemana. Nového herecké kolegyně vzpomínaly na jeho eleganci, k níž patřila neodmyslitelná cigareta a umění nosit skvěle padnoucí frak a cylindr s naprostou přirozeností. Zdá se, že nešlo o pouhou pózu, nýbrž naopak o pevný rys jeho osobnosti. Zajímavou vzpomínku nám v této souvislosti zanechal malíř Ondřej Sekora, Nového spoluvězeň z německého koncentráku. Ten prý jednou spatřil českého herce na apelplace, jak si vykračuje, jakoby se nic nedělo, lehce a elegantně, ve vězeňských hadrech a s úsměvem. Oldřich Nový bezpochyby dodnes zůstává jedním ze symbolů prvorepublikové uhlazenosti a vybraného vkusu. Dnes by se dožil 120 let.