75 let od amerického náletu na Prahu

Až do posledních měsíců války žili Pražané v mylném přesvědčení, že jim ze strany spojeneckého letectva nehrozí nebezpečí. Tento pocit nebyl ohrožen ani dopadem osmi pum do pražských ulic 15. listopadu 1944. Po Praze kolovaly zvěsti, že hlavní město Protektorátu chrání před bombardováním svými přímluvami exilový prezident Beneš. Vše se mělo brzy změnit. Mezi 13. a 15. únorem 1945 útočily americké a britské letouny na saské Drážďany, v nichž zahynulo několik desítek tisíc lidí. V důsledku špatného počasí panujícího 14. února nad západem Evropy podlehlo 62 amerických „létajících pevností“ (Boeingů B-17) navigační chybě. Půl hodiny po poledni se objevily nad Prahou, a to v mylném domnění, že se jedná o Drážďany.

Rozbořený dům v Praze na Vinohradech po bombardování Prahy v únoru 1945|foto:Archiv Českého rozhlasu

Američané provedli kobercový nálet, při němž během pouhých pěti minut svrhli 150 tun bomb. Zasažené pásmo vedlo od Radlic a Smíchova přes Nové Město a Vinohrady směrem k Floře. Mnohé pumy dopadly také do Vršovic, Nuslí, Žižkova a Pankráce. Pražští obyvatelé útok vůbec nečekali. Na jejich šok vzpomínal o třicet let později v Československém rozhlasu lékař Zdeněk Kunc, který tehdy organizoval ošetřování zraněných ve vinohradské nemocnici. Celkem podle poválečných statistik zahynulo 701 lidí a 1184 jich bylo zraněno. Zcela zničeno bylo 93 budov, 190 jich bylo poškozeno těžce a 1500 lehce. O záchranných pracích, soustřeďování obětí, rozsahu škod a poškození kláštera v Emauzích informovali veřejnost o den později rozhlasoví reportéři Josef Cincibus a Alfred Technik.

V Archivu Českého rozhlasu se zachoval také zvukový záznam z pietního aktu za oběti bombardování, který se konal 18. února 1945 u kostela sv. Ludmily na Vinohradech. Pražský primátor Alois Říha ve svém projevu exponoval tisíciletou kulturní historii Prahy, celý nálet odsoudil a rozloučil se s obětmi: „Loučíme se s vámi, duší naplněnou až po okraj tragickým pocitem vašeho náhlého odchodu, srdce rozervaná trýzní a bolestí, jež nikdy nevymizí z naší paměti.“ Ministerský předseda Richard Bienert poté hovořil o teroristickém charakteru náletu a nelítostném způsobu, jímž nepřítel vede válku. Oba přednášející zdůraznili, že obětmi byli převážně civilisté včetně bezbranných žen a dětí. Po skončení pietního aktu byly rakve s obětmi rozvezeny na jednotlivé pražské hřbitovy. Praha však do konce války prožila ještě jeden nálet, a to 25. března 1945. Ten již nebyl výsledkem navigačního omylu, nýbrž vědomě cílil na průmyslové podniky v Libni a Vysočanech. I přesto si opět vyžádal několik stovek obětí.