Africká energie pro náš unavený svět. Pavla Jazairiová z Etiopie i odjinud

Zájem Pavly Jazairiové (1945) o novinářskou práci a zároveň o takzvaný třetí svět trvá od chvíle, kdy v Československém rozhlase roku 1965 nastoupila do vysílání pro Afriku. Z rozhlasu odešla roku 1970, pracovala jako tlumočnice, cestovala a psala. K mikrofonu se vrátila až po dvaceti letech. Známé jsou její rozhlasové a knižní reportáže z Blízkého východu, ze severní Afriky, z Indie, Mexika, Brazílie a dalších zemí. 

Podat svědectví

Strážce skalního chrámu Tigraj|foto:Jiří Hůla

Nejnovější titul Pavly Jazairiové Z Etiopie a odjinud je věnovaný lidem několika světů, kultur – a také zjištění, že lidé jsou v podstatě všude stejní. Lidská civilizace, jak se vyvíjela, jaké jsou její plody, tedy kultura a umění, to je něco, co autorku zajímá, ať je kdekoli. V případě knihy o Etiopii si dala mimo jiné za úkol věnovat se i dějinám země „se starou kulturou na rozhraní mezi černou a bílou Afrikou. Prý odtud pocházela bájná královna ze Sáby, jejíž syn Menelik ukradl svému otci, králi Šalamounovi, archu úmluvy. Jsou tam hory, dobré podnebí a dosud poměrně málo turistů.“

S fotografem Jiřím Hůlou patřili k těm nemnohým, kteří se na různá místa vydávali místní dopravou – do  Lalibely, Addis Abeby, k jezeru Tana, do měst Aksúm i Harar, na prohlídku chrámů v oblasti Tigraj... Výsledná kniha čtenáři nabízí setkání s historií, pohled do krajiny a hor, ale i průhledy do života obyčejných lidí a jejich každodenního bytí.

Pavla Jazairiová je zkušenou cestovatelkou a ve svých knihách – jak sama říká – chce podat svědectví, na „zážitcích“ jí vlastně nijak zvlášť nesejde. Vždycky by si ale podle ní měl člověk zachovat otevřenou mysl a uvědomit si, že cizincem je tu on, a tudíž respektovat pravidla dané země. Tehdy je cesta obohacením.

Predátor Čína

Etiopie se jako jedna z mála afrických zemí se Etiopie dokázala ubránit cizím kolonizátorům. Čemu se ale neubránila, je globalizace |foto:Jiří Hůla

Etiopie se jako jedna z mála afrických zemí se Etiopie dokázala ubránit cizím kolonizátorům. Čemu se ale neubránila, je samozřejmě globalizace a novinářka se netají s názorem, že právě ta do zemí takzvaného třetího světa sice ledacos přinesla, ale více jim vzala a poškodila je. Možná více než kdy jindy je Afrika využívána jako zdroj levné pracovní síly a zásobárna surovin. A nastupuje nová vlna jakéhosi kolonialismu, kdy novým predátorem je zejména Čína.

O čínském vlivu Pavla Jazairiová píše: „Čína je největším obchodním partnerem Afriky a to platí i pro Etiopii. Číňané tu staví ledacos. Silnice a další užitečné pozemní stavby, ale také luxusní hotely, mrakodrapy, stadiony. Na místní trh dodávají levná zařízení (vodní pumpy), jednoduchá na obsluhu, aby vydržela v místních podmínkách. Do Afriky také ve velkém vozí levné a nekvalitní zboží denní potřeby – ošacení, boty, nádobí, elektroniku. Tím ničí místní řemesla a malé obchodníky. Afričanům vadí, že Číňané sice přišli jako velcí investoři, ale investovali do drobného prodeje. Malí afričtí obchodníci se u nich musí zásobovat, ale nemohou soutěžit s jejich cenami. Etiopská vláda by sice vlastní občany měla podporovat, ale vůči Číňanům má závazky a obří dluhy.“

Čína podle autorky slibuje další peníze, i když méně, než původně řekla: „Kupuje si tím přednostní přístup k africkému nerostnému bohatství stejně jako na místní trhy včetně trhu se zbraněmi. Získává tím možnost tlačit na africké země ze všech stran – na styky se sousedy, vnitřní politiku, vojenskou spolupráci. Už nyní si africké země – Uganda, Etiopie, Zambie a jiné – dávají dobrý pozor, aby Čínu nekritizovaly a nestavěly se jí do cesty.“