Alan Sharp: Dlouhohrající klavírista. Působivá hra o zničující posedlosti slávou

Kdo by aspoň jednou v životě nechtěl být v něčem nejlepší a podat výkon, který nikdo nedokáže zopakovat? I kdyby při tom měl dojít až na samu mez svých fyzických možností. Vždyť touha posouvat hranice v nejrůznějších oborech lidské činnosti a překonat přitom sám sebe bývá často považována za nezbytný motor vývoje lidstva.

V britské rozhlasové hře Dlouhohrající klavírista musí mladý muž vydržet hrát nepřetržitě více než 160 hodin, aby se stal držitelem světového rekordu. Pod stálým dozorem komisaře, s agentem, který k hrajícímu svolává nepříliš zaujaté publikum a nabízí nejen skladby na přání, ale také průběžné informace o ubíhajícím čase i tělesných funkcích svého rekordmana, se piano mění spíš v mučící než v hudební nástroj. Je údělem každé lidské snahy, aby se proměnila v nesmyslnou show pro diváky, které konec podívané vlastně ani nezajímá?

Šíleně jako cáry prádla poletují městem tóny tak špatně slyšitelné, že lidé musejí nahlížet dovnitř, aby se přesvědčili, že klavírista ještě hraje. Sedí tam s posledními zbytky vůle, oči obrácené v popel, ruce – dva omámení hlodavci v kleci, kterým už příliš nevadí, že do sebe vrážejí...

Autorem rozhlasové hry z produkce BBC, která v roce 1962 získala ocenění na mezinárodním festivalu Prix Italia, byl budoucí úspěšný filmový a televizní scenárista Alan Sharp (1934–2013). Jak přiznal, inspirací mu byla výchozí situace slavné americké povídky Horace McCoye Koně se přece střílejí, v níž se mladé páry účastní soutěžního tanečního maratonu. Scénář Sharpovy poetické rozhlasové hry do češtiny přeložil Antonín Přidal a natáčení se ujal tým brněnského studia v čele s režisérkou Olgou Zezulovou. Základem dodnes působivé rozhlasové realizace je především klavírní improvizace Jaromíra Dlouhého, s níž dál v hudebně-zvukových kolážích pracoval mistr zvuku Jaromír Pěnčík. Z hereckého obsazení jmenujme alespoň Ladislava Lakomého, Josefa Štefla, Josefa Karlíka, Jiřího Brože nebo Rudolfa Krátkého.