Alena Zemančíková: Obrazy z okolí domažlického

8. únor 2021

Díky obětavé službě Moravské zemské knihovny si můžu Obrazy z okolí domažlického od Boženy Němcové číst v počítači. Zajímalo mě, co tak strašného Němcová tomu Havlíčkovi do jeho novin poslala, že jí domažličtí měšťané kvůli tomu uspořádali pod okny kočičinu.

A vzpomněla jsem si přitom na svůj vlastní konflikt s domažlickými, když jsem kdysi do jednoho fejetonu napsala, že mi pomník Jana Sladkého Koziny se psem od Čeňka Vosmíka na Hrádku u Újezda připadá obludný a jako dítě že jsem neměla ráda neustálé dudácké vyhrávání v pořadu Hrají a zpívají Plzeňáci, protože jsem toužila po tom, aby taky někdy třeba zazpíval Waldemar Matuška.

Pamětní deska v Domažlicích - upomínka na pobyt B. Němcové

Na můj fejeton zareagoval tehdy sám ředitel domažlického muzea a dožadoval se mého potrestání pro urážku Chodska: naštěstí to můj nadřízený s panem ředitelem vyřídil sám, aniž mě do toho zatahoval. Protože mám k Chodsku srdečný vztah, šokovalo mě, že moje upřímné vyznání se setkalo s takovým nepochopením. Vyprávěla jsem tu příhodu tetě, jista si tím, že bude stát na mé straně, ale ona mi řekla: „To víš, děvenko, musíš počítat s tím, že se svou kritikou  můžeš dotknout  něčích citů.“ S touto větou v mysli pustila jsem se do čtení Boženy Němcové.

V prvních příspěvcích z roku 1845 do Květů vidím zřetelně městskou mladou ženu (bylo jí 26 let!), plnou pokrokových ideálů, kterak se ocitá v neznámém prostředí. Nikoho zatím nezná, pokrokové myšlenky sem nedoléhají a ona například postrádá ovocné sady; ptá se, proč se na Chodsku nepěstují „štěpy“ a publikuje odpověď, že by je „lůza“ stejně zničila. O domažlické lůze se rozepisuje podrobněji a píše: „Co se tu dětí potuluje, které na svého otce prstem ukázat nemohou.“

Čtěte také

Uvažuje pak, jak by pomohla lepší výchova, méně restriktivní, jak bychom dnes řekli, a více praktická: kdyby děti měly malý sad za školou, neničily by ovocné stromy v krajině. Na tom jistě něco je, ale na poučování a návody, které jistě městské čtenářstvo Květů ocenilo jako důkaz o tom, že naše spisovatelka dobře poslouchá všelijaké přednášky, domažličtí nejspíš nebyli zvědaví a rady mladé paní z Prahy jim asi připadaly povýšené. Zvlášť, když se jim jich dostávalo „přes média“, jak bychom dnes řekli.

Druhý rok, v době pobytu ve Všerubech, Božena Němcová zná už lépe kraj i lidi v něm, v jejích textech už není tolik poučných pasáží, zato přibývá národopisu: obdivuje kroje, tance, zvyky, vyprávění. Po celou dobu drží linii česko-německého porovnávání, přičemž Němci ze srovnání vycházejí vždy hůř. Dnešnímu čtenáři je už směšné, když Božena píše, jak Češi vesele zdraví Pochválen pán Ježíš Kristus a „německá tvář“ nepozdraví. Němci že mají „hrdou, nevšímačnou tvář“ a „houpavý, váhavý chod“. Pokud jde o zdravení, obávám se, že každý, kdo se dnes pohybuje v pohraničních horách, má zkušenost právě opačnou: Němci s úsměvem zdraví Grüss Gott, zatímco Češi jdou dál s „nevšímačnou tváří“ – čest výjimkám, které ostatně připouští i Božena.

Čtěte také

Obrazy z okolí domažlického jsou svěží reportáže, Božena Němcová měla ohromný postřeh a smysl pro detail. Vůbec se nedivím, že to v Květech a později v České včele byl takový čtenářský hit. Škoda, že autorka se svou kritičností u domažlických tak narazila, pozdější texty jsou až příliš obdivné a folklorizující. Nejzásadnější kritický společenský komentář se v Obrazech z okolí domažlického týká školy obecně a vzdělávání a výchovy dívek obzvlášť: tam zřetelně vidíme Boženu – emancipovanou pokrokářku, jistou si svou pravdou.

Postupem času a psaní je Božena literárně uvolněnější, osobnější, méně soudí a více prožívá. Postoje a názory (například na městskou parádu a lidový kroj) nechává místní lidi pronášet v přímé řeči. Vidíme, jak si postupně osvojuje literární a publicistické finty a figury k uspokojení čtenářské poptávky po národně uvědomělých postojích a moderních názorech, a současně hraje na romantickou strunu obdivu k venkovské ryzosti. A také asi jak uhýbá cenzuře. A – krom té školy, kde je neústupná – je tímto způsobem čím dál konzervativnější.

Čtěte také

Když si uvědomíme, kolik jí bylo let a že měla při sobě neustále čtyři malé děti, prošla s nimi kus kraje, navštívila mnoho hospodářství, slavností, poutí, rodinných událostí, vyzpovídala nejrůznější lidi, mezi nimiž se obzvlášť zaskví rozhovor s porodní bábou, při tom napsala několik pohádek a povídek a tyhle pěkné reportáže, vidíme, že ty dva roky 1845 a 1846 s Josefem Němcem v Českém lese bohatě využila a mnohému se naučila. A přesto se dodnes v Domažlicích traduje, jak jí prádlo zůstalo dva týdny ležet namočené v neckách. Na tom je vidět, jak to má duševní práce v konkurenci s tou domácí těžké. I když Božena sama v článcích velmi chválí čistotu a úhlednost v chalupách, v kostelíčku, na náměstí. 

Detailně jsem se poučila o historii pomníku J. S. Koziny na Hrádku u Újezda. Při veškerém respektu k ideji jeho vztyčení roku 1895, ale vzhledem k tomu, jak byla strážní služba na hranicích v létech mého dětství propagandou zdiskreditována a jak se ten pomník i tehdejší ideologii hodil, zalíbení jsem v jeho realistické monumentalitě nenašla. Pokud jde o chodské dudy, od doby, kdy si můžu vybrat, co budu v rozhlase poslouchat, mám je docela ráda. Zejména pak živě, nejlépe v samotných Domažlicích.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.