Alena Zemančíková: Žena za pultem

6. srpen 2020

Majitel krámu, obchodník, je literárně frekventovaná postava. Jen si vzpomeňme, jak si pan Vorel nakouřil pěnovku a asimilovaný židovský hokynář Bajza otvírá bedny od cesťáka v Bylo nás pět.

A na Obchod na korze, malý svět velké viny, a na snědený krám Ignáta Herrmana. Krám v (malo)městské ulici, v něm fronta jen tak několika lidí a obchodník, který každého obslouží, ať si o něm myslí cokoliv, patří ještě k obrazu mého dětství.

Čtěte také

V pohraničním městečku, kde jsem vyrostla, byl dole na náměstí krámek, z něhož se táhla odpudivá vůně masa a nade dveřmi bylo napsáno Nucený výsek. Chodilo se tam pro koninu, věřme tomu nebo ne, ale vzpomínka patří do doby  nahrazování koní traktory, koně byli odváděni na jatka a koňské maso bylo možná na trhu to jediné dostupné.

V tom krámku prodávala paní, které se přezdívalo „tatynek“. Byla to neodsunutá Němka, mluvila takovým tím způsobem, jak se paroduje pan Franc ze zámku, nedovedla vyslovit měkké di ti ni.

Ten krámek mě ale fascinoval ještě něčím jiným, než byla žena samý úsměv, s rukama od krve a s podivnou výslovností. Ženy, které se před ním shlukovaly, měly neuvěřitelně barevné sukně. Tehdy se začaly nosit plizované tesilky, nejkrásnější byly lososově růžové.

Čtěte také

Moje babička si s jednou tou paní v lososové sukni vždycky ve frontě povídala, její manžel Štefan Horváth byl traktorista a kapelník místního tanečního orchestru, říkalo se mu Pišta Deset tisíc tun hnoje, ale on si z toho nic nedělal. Babička říkala, že Horváthovi jsou slušní a pořádní cikáni. V tom nuceném výseku se prodávaly i slepice v peří, na ty tam stály ženy ve skládaných tesilových sukních každý čtvrtek frontu.

Ano, teď si uvědomuji, že v nuceném výseku měli každý den něco jiného a že vůbec v různých obchodech ve městě měli v různých dnech čerstvé dodávky rozličných druhů zboží. A že pro moji babičku bylo úplně normální to sledovat a nakupovat podle tohoto zvláštního kalendáře.

Pak u nás na sídlišti postavili samoobsluhu, která vypadala úplně přesně stejně jako ta ze seriálu Žena za pultem. Shodovala se dokonce i v tom, jak osobní pořád ještě akt prodeje v té samoobsluze byl, jak se tam lidé chovali jako ve starém hokynářství. I tady bylo v různých dnech různé čerstvé zboží, s maminkou jsme si takhle ve středu po hudebce kupovaly obložený chlebíček.

Čtěte také

V té samoobsluze jsem taky poprvé kradla, banánek v čokoládě, pochopitelně mě chytili a zase pustili, protože mě znali. Můj trest bylo to, že jsem musela do té samoobsluhy ráno chodit pro chleba a mléko.

Ještě v pozdních 80. letech jsme měli ve vsi, kde jsme bydleli, takovou malou samoobsluhu kombinovanou s pultem. I tam byly ve středu čerstvé chlebíčky, zatímco v úterý a ve čtvrtek přivezli jogurty a tvaroh a v pátek zákusky. I tam moje děti ukradly čokoládu a paní prodavačka to vyřešila tak, že při mém nejbližším nákupu řekla s trochu falešným úsměvem: a ještě vám započítám tu čokoládu, co si včera vzaly vaše holky. I tam chodila  ještě paní Krausová, neodsunutá egerlandská Němka, a když jí prodavačka nerozuměla, ulevovala si slovy „mašénko, to prtéle“. 

Počátkem 90. let otevřeli ve městě Kaufland, všem se náhle zdálo, že to je všech nákupů ráj, a venkovská Jednota skončila. Když člověk v Kauflandu ukradne čokoládu, nepřijde se na to, nemáte ani ten hrozný pocit viny. Nepoznáte, jakým jazykem kdo mluví, a zlevněné zboží, vlastně takový nucený výsek, vám nabízejí bezostyšně rozhlasem.

Velké změny se ohlašují malými věcmi, tohle je jedna z nich.

Spustit audio