Alena Zemančíková: Zpráva z cesty do rodného kraje

Ta alej byla bezohledně poničena, v současné podobě vypadá hrozně, podepsala se na tom i suchá léta, ale nesvádějme to na ně, na druhé straně obce, kde je stromořadí vysázené mnohem později, je vidět, jak mohla alej vypadat, nebýt její stromy tak postižené neustálými úrazy: pozdější alej je o polovinu vyšší a hustější než ta, která lemuje někdejší takzvanou signálku. Nyní má příběh pokračování.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Otevřený dopis – ale komu?

Chebské Radniční listy zveřejnily na svých stránkách soupis a popis nápadů, které prošly výběrovým řízením participativních projektů (tedy těch, které vycházejí z iniciativy občanů). Jedním z podpořených je i projekt spolku Chebsko za klima na revitalizaci aleje Ing. Antona Harta: to je ta, o níž je řeč.

Jmenuje se po rodákovi, majiteli cihelny, odsunutém po válce do nedalekého Waldsassenu, který po roce 1990 zorganizoval a osobně i finančně podpořil obnovu poutního místa, poničeného požárem, povětrnostními vlivy a vojáky pohraniční stráže až do stavu beznaděje. Z aleje, vysázené společně českýma i německýma rukama, jsme se radovali, jeřáby, které tvořily většinu vysazených stromů, slibovaly krásný barevný efekt pozdního léta.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Vlaková příhoda

V době, kdy se alej sázela, ležela pole po obou stranách cesty ladem. Pak se zkonsolidovalo zrušením státního statku rozvrácené zemědělství a pole byla oseta obilím. Stromy v aleji od toho okamžiku začaly být postupně ničeny obrovskými zemědělskými stroji, jaké na druhé straně hranice, kam člověk dohlédne, nikdo nepoužívá. Proč traktorista musí jezdit tak nadoraz k cestě, že otluče větve a omlátí kmeny mladých stromků, chodec nepochopí.

Říkali jsme si, že kdyby ještě žil starý inženýr Hart, který přežil Stalingrad i odsun, ztratil rodinný podnik a nový vybudoval a bez zášti přispěl na obnovu poutního místa Loreta, na toho traktoristu by si počkal, aby zjistil, kdo je majitelem pole, a vyřídil by si to s oběma. Jeho razanci ani autoritu však v současnosti nikdo nemá.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Po staré silnici

Projekt obnovy aleje má na stránce Radničního zpravodaje stát 914 tisíc korun a zahrnuje dva kilometry zničené výsadby. Obnovu by správně měl zaplatit i vykonat majitel okolních polí, tady není viníkem neznámý vandal, ale konkrétní způsob bezohledného chování a hospodaření. Vykoná ji ale dobrovolný spolek za peníze z městského rozpočtu.

Ráda bych věděla, jestli majitel těch polností a obřích strojů bude na místo, opravené z městského rozpočtu, přiveden a požádán o příspěvek. Jistě je potřeba, aby stromy byly lépe ochráněny před mechanickým poškozením než ty původní, vysazené mezi úhorem. Ale pokud vládci těžkých strojů nebudou dávat pozor, co dělají, budeme se svými participativními rozpočty jen k smíchu. A ten milion z městského rozpočtu by se hodil třeba divadlu.