Alexandr Kerenskij: Vyřídím bolševiky do pěti dnů

5. říjen 2020

„Jednou musím hlásat západoevropský liberalismus, abych se zavděčil spojencům – a jindy zase ruský slovanský socialismus, abych se vůbec udržel na živu,“ prohlásil ruský premiér Alexandr Kerenskij v létě 1917. Právě na začátku onoho roku patřil mezi nejoblíbenější ruské politiky.

Asi už navždy bude Kerenskij (1881–1970) srovnáván s Leninem: narodili se ve stejném městě (tehdejším Simbirsku), chodili do stejného gymnázia (Kerenského otec byl jeho ředitelem, Leninův otec byl školním inspektorem), oba šli studovat práva.

Osudu historicky druhého ruského premiéra věnuje další pořad z cyklu Portréty historik Jan Adamec, který se dlouhodobě specializuje na dějiny střední a východní Evropy.

Podle historika Jana Adamce ale tohle srovnání není na místě: „Kerenskij pocházel takzvaně z dobré rodiny, zatímco rodina Uljanovových měla určité stigma. V roce 1887 byl popraven Leninův bratr za účast na atentátu na cara, což rodinu automaticky posunulo mezi nepřátele režimu.“

Lenin i Kerenskij sice studovali práva, jenže zatímco Lenin začal s politikou, Kerenskij se živil coby právník a specializoval se na obhajobu proticarských revolucionářů. Proslul jako vynikající řečník. K politice se dostal v roce 1905, kdy vstoupil do strany eserů (socialistů-revolucionářů) a v roce 1912 se stal poslancem v ruské dumě (parlamentu).

Projevy plné patosu

Kerenskij patřil k aktivním představitelům ruské únorové revoluce roku 1917, při které byl svržen car. Tou dobou už se o něj řadu let zajímala carská státní policie, z jejíhož spisu také pochází následujících několik řádek:

„Mnozí si Kerenského pamatují jako poslance Státní dumy, jehož projevy vždy zněly tak ostře a rozhodně ve stěnách Tauridského paláce a setkávaly se s nepřátelským postojem naprosté většiny stavovské části dumy a nacházely vřelý ohlas v řadách demokracie. Málokdo však znal onu revoluční ilegální práci, kterou Kerenskij vedl za starého režimu. Přitom lze o Kerenském říci, že nepřišel v únoru 1917 k hotovému, že celé měsíce pracoval na přípravě převratu, jehož stát se hlavním činitelem mu bylo souzeno.“

Logo

Kerenský se rychle stal jedním z nejoblíbenějších ruských politiků po pádu carského režimu a v prozatímní vládě premiéra Lvova přijal post ministra spravedlnosti a později ministra války a válečného námořnictva.

„Byl velký řečník. Ani ne tak v parlamentním kontextu, kde bylo zapotřebí výmluvnosti a intelektuální vyváženosti, ale protože dokázal oslovit dav. Jeho proslovy byly emotivní. O politické záležitosti se nestaraly, zato překypovaly morálními principy a duchovními hodnotami. Měly více společného s kázáním kněze než s politickým výkladem. Byly plné dramatického patosu, teatrálních gest a záchvatů mdlob,“ napsal historik Orlando Figes.

Sliboval, že se vrátí

V červenci 1917 se po odstoupení Lvova stal sám Kerenskij ruským premiérem. Byla to nevděčná doba: Rusko bylo ve válce, vojákům se ale na frontách nedařilo. To vedlo k četným demonstracím v zázemí, kterých využívali ruští bolševici, deroucí se k moci. Kerenskij se v této nepřehledné situaci pokoušel zahájit hospodářské a zemědělské reformy, na druhé straně ale trval na tom, že Rusko musí splnit spojenecké závazky a pokračovat ve válce.

Logo

Ještě v létě se bolševici pokusili o puč, který byl potlačen. Kerenskému se tehdy podařilo zveřejnit informaci, že Leninovi bolševici jsou placenými agenty Německa (tedy válečného nepřítele), které se pokouší vyvolat v Rusku chaos; nebylo mu to ale nic platné. Bolševici upevňovali svoji moc a v listopadu 1917 se odhodlali k dalšímu puči, tentokrát úspěšnému.

Většina ministrů Kerenského vlády byla zatčena, sám premiér složitým způsobem uprchl. „Vrátím se s oddíly vojáků a zlikviduji situaci do pěti dní,“ ujišťoval své příznivce. Několik dní se v okolí Petrohradu skutečně pokoušel zformovat vojenské oddíly, se kterými by vtáhl do města, nakonec jej ale odmítli podpořit i do té doby věrní donští kozáci a Kerenskij musel uprchnout.

Vrátil se do Ruska ještě krátce na jaře 1918, ale v červnu už byl definitivně v emigraci v Londýně. Delší dobu pak pobýval v Paříži a od roku 1940 v USA, kde přednášel na univerzitách. Zemřel v roce 1970. Historikové vypátrali, že téměř po celou dobu exilu byl sledován agenty sovětské tajné služby a po konci 2. světové války nařídil dokonce Stalin Kerenského likvidaci, ke které ale z neznámých důvodů nedošlo.

Reprízu pořadu si poslechněte v audiu.

autor: David Hertl
Spustit audio

Související