Andrej Siňavskij? V jeho bytě točil písně Vysockij, ale odsoudili ho za něco jiného

8. říjen 2020

„Literatura, zvláště umělecká, nepodléhá žádnému soudu,“ řekl v lednu 1989 Andrej Siňavskij. Měl tím na mysli soud, který s ním v roce 1966 zorganizovala brežněvovská justice, a ve kterém byl sám odsouzený za publikaci textů na Západě. Kdo vůbec byl Andrej Siňavskij?

Čtěte také

Na jaře 1956 obdržela většina důležitých institucí v Sovětském svazu citlivý materiál: tajný projev Nikity Chručšova s odhalením kultu Stalinovy osobnosti. 

Projev byl pronesený na sjezdu sovětských komunistů v únoru 1956 a postupně se s ním měla seznámit „stranická“ veřejnost. Četli ho i v zasedačce Gorkého ústavu všeobecné literatury Akademie věd SSSR v Moskvě. Tehdy byla mezi posluchači i žena, která zůstala po skončení celého divadla nehnutě sedět.

Když k ní přistoupil jeden z odborných asistentů, aby jí pomohl do kabátu, rozplakala se. Jména těch dvou jsou přinejmenším zajímavá: tou ženou byla Stalinova dcera, překladatelka Světlana Allilujevová – a oním mužem pozdější sovětský spisovatel, disident a nakonec osobnost ruského exilu Andrej Siňavskij (1925–1997).

Po smrti Stalina

Siňavskij, odborník na díla Maxima Gorkého, Vladimira Majakovského a na sovětskou válečnou literaturu, prožíval dobu uvolnění poměrů po smrti Stalina velmi intenzivně.

Čtěte také

Psal kritické eseje, ale také povídky a romány, které složitým způsobem dostával na Západ. Tam v exilových časopisech vycházely pod jménem Abram Tertz.

Právě v Siňavského bytě vznikly některé nahrávky písní Vladimira Vysockého. Siňavskij spolupracoval v roce 1960 na první knize, která v SSSR vyšla o „zakázaném“ malíři Picassovi; ještě v roce 1965 stihl napsat rozsáhlou předmluvu ke sbírce básní Borise Pasternaka.

Pak spadla klec

V září 1965 spadla pomyslná klec: Siňavskij byl zatčen (společně s přítelem, spisovatelem Julijem Danielem) a v únoru 1966 odsouzen za publikování antisovětských děl v zahraničí.

Protestní mítink na podporu obou spisovatelů, zorganizovaný ruským matematikem Alexandrem Jeseninem-Volpinem, byl prvním veřejným protestem v SSSR po 2. světové válce.

Čtěte také

Na svobodu se Siňavskij dostal v květnu 1971, a protože mu bylo znemožněno další publikování, v srpnu 1973 se vystěhoval do Francie; přednášel v Paříži na Sorbonně ruskou literaturu. Přispíval do řady exilových periodik a v roce 1984 mu vyšel autobiografický román Dobrou noc, kritikou mimořádně kladně přijatý. Od ledna 1989 už směl cestovat do Sovětského svazu, kde se opět stal „povoleným“ autorem.

I v exilu zůstal Siňavskij tak trochu solitérem, nesouzněl s jeho hlavními proudy, s levicovým ani s „bílou“ emigrací. V posledních letech života byl i výrazným kritikem ruského prezidenta Borise Jelcina.

Život Andreje Siňavského a především jeho význam pro sovětské disidentské hnutí, připomene v pořadu Portréty publicista Pavel Hlavatý.

autoři: Pavel Hlavatý , David Hertl
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.