Anna Julie & Felix Slováčkovi: Z reality do jiného světa
Když se řekne klarinet, většině posluchačů se vybaví Felix Slováček. Zasloužil se totiž nebývalou měrou o popularizaci tohoto nástroje, s výjimkou Ferdinanda Havlíka se žádnému tuzemskému klarinetistovi nepodařilo proniknout do tak širokého povědomí. Již devatenáct let stojí v čele Big Bandu Felixe Slováčka a s tímto orchestrem zpívá i jeho dcera Anna Julie. Dala však na radu svého otce a začala psát vlastní písně. Právě v těchto dnech vychází její debutové sólové album Aura.
Felixi, vy pocházíte ze Zlína, váš otec byl lékař. Proč jste začal hrát na klarinet?
Felix: Za mého dětství patřilo ke zlínskému společenskému dekoru chodit do hudební školy. Začal jsem se tedy učit hrát na housle, což mě nepředstavitelně nebavilo. Po nějakém čase jsem přešel na klavír, přičemž v této poválečné době jsem byl hodně ovlivněn Orchestrem Glenna Millera. Zásadní okamžik však nastal o jednom víkendu, kdy k nám přišel na návštěvu můj kamarád Jožka Strouhal, který v té době studoval na konzervatoři jako klarinetista. Sedl jsem k pianu, on vzal do ruky klarinet a společně jsme si zahráli In the Mood. Když jsem uslyšel zvuk klarinetu, velmi mě to zaujalo. Poprosil jsem Jožku, zda by mi na chvilku svůj instrument půjčil, a dokonce se mi podařilo z jeho klarinetu vyloudit první tón.
Kam směřovaly vaše další kroky na hudební dráze?
Felix: Když jsem odmaturoval na gymnáziu, chtěl jsem jít po tatínkově vzoru studovat medicínu, kam jsem se však nedostal, protože jsem měl v posudku napsáno: „Jmenovaný nedává záruku, že by vystudování nabytých schopností věnoval jen prospěchu pracujících.“ Šel jsem tedy do Kroměříže na Vyšší hudební školu studovat hru na klarinet. Po třech letech jsem na vlastní žádost školu opustil a byl jsem jako klarinetista přijat na JAMU, kterou jsem vystudoval u Vladimíra Říhy.
Z jakého popudu jste v roce 1968 natrvalo zakotvil v Praze?
Felix: Potřeboval jsem po absolutoriu JAMU nějak přežít vojnu. Tehdy bylo pro každého muzikanta ideální dostat se do Armádního uměleckého souboru, který sídlil v Praze. Nastoupil jsem jako druhý klarinetista do symfonického orchestru AUSu, což mě ale zoufale nebavilo, protože na této pozici člověk jenom sedí, sleduje dirigenta a počítá pauzy, pak zapreluduje pár tónů a zase jen počítá. Z tohoto důvodu jsem naprosto chápal svého syna Felixe, který po absolutoriu HAMU přijal jako klarinetista angažmá v Karlovarském symfonickém orchestru a také to nervově nevydržel. Naštěstí mě tehdy oslovil Karel Vlach, abych místo druhého altsaxofonisty Jardy Kopáčka, který odcházel do České filharmonie, s nimi jel na zájezd do Sovětského svazu a následně jsem v Orchestru Karla Vlacha přijal angažmá.
Jak na léta strávená v tomto orchestru vzpomínáte?
Felix: Byla to fantastická škola. Lídrem saxofonové sekce byl Zdeněk Klíma, který frázoval naprosto dokonale a bezchybně. Nikdy se však nevydal na sólovou dráhu, ačkoliv měl k tomu všechny předpoklady, tudíž nelibě nesl, že jsem jako nově nastoupivší altsaxofonista měl sólistické ambice. Řekl mi tedy: „Hele, mladej, domluvíme se takhle, za každou chybu, kterou uděláš, mi koupíš panáka.“ Samozřejmě jsem se snažil, aby těch chyb bylo co nejmíň, i když on by byl naopak nejraději, aby jich bylo co nejvíc.
Čtěte také
Aničko, pocházíte z umělecké rodiny, včetně obou prarodičů Patrasových. Bylo tedy zcela nabíledni, že půjdete v těchto šlépějích, nebo jste uvažovala ještě o jiné profesi?
Anna Julie: Táta si přál, abych šla v dědečkových stopách a studovala medicínu, což se nepoštěstilo. Alespoň tedy hraji zdravotní sestřičku v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Od dětství jsem se učila hrát na piano a navštěvovala jsem ZUŠ Bajkalská, a to mě strašně nebavilo. Jsem však vděčná svým rodičům, že byli, co se týče mého hudebního vzdělání, zcela nekompromisní. Navíc jsem měla vynikající a nesmírně trpělivou kantorku Věru Svárovskou. Poté jsem udělala přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, oddělení populárního zpěvu, a teprve během tohoto studia mě začala hra na piano bavit.
Byl někdo z našich či světových zpěváků vaším vzorem?
Anna Julie: Těch je strašně moc. Z českých zpěváků bych určitě jmenovala Martu Kubišovou a Anetu Langerovou, dále nemohu opomenout Annu K, která je pro mě i velkým životním vzorem, a samozřejmě Karla Gotta. Vzpomínám si na jedno setkání s ním, kdy jsem byla ještě malinká a strašně jsem se styděla, protože navzdory tomu, že mámě líbal ruku a s tátou se bavili jako nejlepší kamarádi, jsem ho stále vnímala jako toho Gotta z televize. A pokud jde o světové interprety, vždycky jsem obdivovala Michaela Jacksona, Amy Winehouse a Arethu Franklin.
Na podzim 1968 jste, Felixi, svedl památný klarinetový souboj s legendárním americkým klarinetistou Tonym Scottem na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze. Jak k tomu došlo?
Felix: Oba jsme na zmíněném festivalu v Lucerně vystupovali samostatně. Poté mě Tony Scott spontánně vyzval na jeviště, abychom společně sehráli „bitvu“, kdo výš a kdo rychleji, což vzbudilo obrovské ovace publika, které nás vůbec nechtělo pustit z pódia.
Počátkem sedmdesátých let jste se začal věnovat sólové hře na sopránsaxofon. Rozhodl jste se tak proto, že jste se chtěl odlišit od svých starších kolegů, sólových klarinetistů Karla Krautgartnera a Ferdinanda Havlíka?
Felix: Ne, to vzniklo úplně jinak. Když jsem se stal členem Orchestru Ladislava Štaidla, byl Karel Gott pozván firmou Polydor, která mu vydávala desky, aby živě vystoupil v Hamburku. Chtěli totiž vyzkoušet, jak na něj budou posluchači reagovat, protože v té době ho v Německu ještě nikdo neznal. Načež mě Karel požádal, jestli bych na zmíněném koncertě mohl zahrát dvě sólovky, aby se mohl převléknout a trochu si oddechnout. Opáčil jsem, že mám na repertoáru samé swingovky typu Sweet Sue, které asi nebudou úplně zapadat do dramaturgické skladby onoho večera. Vzal mě tedy k sobě domů do Kobylis, ukázal mi elpíčko saxofonisty Kinga Curtise, jehož krátce nato zabili v New Yorku drogoví dealeři, a pustil mi velký šlágr britské skupiny Procol Harum A Whiter Shade of Pale, který Curtis nahrál originálním způsobem na sopránsaxofon. Pak řekl: „Felixi, tohle by se mi líbilo.“
Co vy na to?
Felix: Souhlasil jsem, že se ten hit naučím, nejdřív jsem ale musel někde sehnat sopránsaxofon, což nebylo jednoduché, protože tady nebylo k mání téměř nic. Nakonec se mi podařilo opatřit si starou „Kohlerku“ a na avizovaném koncertě jsem sólově zahrál nejen tuto melodii, ale také Gounodovo Ave Maria. Musím v této souvislosti podotknout, že King Curtis byl zpočátku můj velký vzor, co se týče saxofonu, a při tomto prvním provedení jsem z jeho interpretace hodně čerpal. Zásadní však bylo, že obě skladby měly neskutečný úspěch a po koncertě za mnou dokonce přišel šéf Polydoru Ossy Dressler a nabídl mi, abych pro ně natočil celou sólovou desku. A tak to všechno začalo.
Čtěte také
Aničko, vy jste se stala tváří mnoha muzikálů. V čem vám je ten žánr blízký?
Anna Julie: K herectví jsem měla vždycky blízko především z máminy strany, která si přála, abych tento obor vystudovala na konzervatoři. I když se tak nestalo, přesto jsem se snažila hrát dál a právě v muzikálu jsem mohla ideálně propojit herectví, zpěv i tanec. Kromě toho člověk může na chvíli uniknout z reality do vymyšleného světa, což je příjemné. Díky tomu mě muzikály bavily a stále baví.
Hrajete také v Divadle Semafor. Co pro vás angažmá na této scéně znamená?
Anna Julie: Semafor považuji za svůj druhý domov. Kamkoliv jsme s mámou jely autem, vždycky jsme si pouštěly semaforské písničky, takže jsem od dětství znala téměř všechny jejich hity. Máma byla řadu let v Semaforu v angažmá, takže jsem jí udělala radost, že se sem díky mně mohla vrátit. Navíc se tu potkávám i s bráchou, který zde také vystupuje.
Jak vnímáte Jiřího Suchého jako svého šéfa?
Anna Julie: Jako naprostou modlu. Jirka je neuvěřitelný živel, navzdory blížící se devadesátce řádí na pódiu neskutečným způsobem a dokonale si pamatuje texty všech her, které jsou na repertoáru.
Jaký je, Felixi, váš vztah k Semaforu? Lákalo vás někdy zahrát si v tomto divadle?
Felix: Semafor mě velmi oslovoval už počátkem šedesátých let, kdy jsem ještě studoval v Kroměříži. Vzpomínám si, že jsem jel tehdy do Prahy na opravu s klarinetem a musel jsem tam zůstat přes noc. Šel jsem se večer podívat na představení do divadla Semafor a slyšel jsem ty nejslavnější šlágry počínaje Matuškovou Terezou a konče Sedláčkovým Život je pes. Když jsem přijel zpátky do Kroměříže, ihned jsem postavil kapelu a začali jsme hrát všechny semaforské hity. Dokonce jsme vystupovali na místních tanečních, kde jsme s tímto repertoárem sklízeli obrovský úspěch. Musím tedy před Jirkou Suchým i Jirkou Šlitrem hluboce smeknout, protože se jim podařilo vytvořit takovou muziku a texty, kterými oslovují široké spektrum posluchačů dodneška. Nikdy jsem však neuvažoval o tom, že bych chtěl v Semaforu hrát. Věděl jsem totiž, že tam má svou domovskou základnu geniální klarinetista a recesista Ferda Havlík se svým skvělým orchestrem.
V letech 1983–2002 jste působil jako šéfdirigent TOČRu a JOČRu. Co vám viděno zpětně tento post dal a vzal?
Felix: Miluji zvuk big bandu, tudíž pro mě byla obrovská radost stát před takovým tělesem. Bohužel v první polovině devadesátých let jsme byli nuceni jako zaměstnanci z rozhlasu odejít, protože vedení chtělo big band zrušit, což byla velká chyba. Orchestr v rádiu sice externě zůstal, už to ale nebylo ono, protože jsme nechodili každý den do studia a netočili. V osmdesátých letech jsme však mohli bez problémů obstát ve srovnání s kterýmkoliv big bandem, minimálně v Evropě. Samozřejmě jsem orchestru musel věnovat hodně času, tudíž už jsem nemohl tak intenzivně pracovat na své sólové dráze.
Aničko, vy jste v roce 2015 založila svoji kapelu. S jakými ambicemi?
Anna Julie: Potřebovala jsem dát dohromady skupinu, která by mě doprovázela při hudebních akcích, kde jsem zpívala různé covery. Jednou při koncertě za mnou přišel kamarád a řekl mi, že jestli příště nezahrajeme alespoň jednu vlastní skladbu, víckrát už nepřijde. Taky jsem byla ovlivněna tátou, který mi odjakživa říkal, že pokud chci být zpěvačkou, musím začít psát svoje vlastní písně. Rozhodla jsem se tedy, že to zkusím, a nakonec z toho vzniklo moje první autorské CD Aura.
Jste autorkou všech textů i hudby?
Anna Julie: Výhradně ne, protože na mnoha písničkách se podílela také Patricie Fuxová, která skládá texty i muziku a má svoji kapelu.
Je pro vás, co se týče tvorby textů, inspirací třeba zmiňovaný Jiří Suchý?
Anna Julie: Samozřejmě, Jirka píše hodně satiricky, a přitom vtipně. Podobným způsobem tvoří třeba Pokáč. Věřím, že se někdy dopracuji k tomu, abych dovedla napsat natolik trefné a vtipné písničky jako tito pánové, ale prozatím jsem zaměřena víc citově. Velkou inspirací, co se týče textů, jsou pro mě také Zuzana Navarová a Karel Kryl.
Felix: Mně se líbí, že se v těch Aniččiných textech odrážejí její radosti, problémy, strach i smích. Na vše, co prožije, dokáže reagovat a vyjádřit to prostřednictvím svých textů i muziky.
Jak byste svoje album žánrově charakterizovala?
Anna Julie: Pop rock s jemnou příměsí folku. Myslím si, že každý posluchač si na něm dokáže najít písničku, která by ho mohla oslovit. Pokud zrovna nebude patřit mezi ortodoxní vyznavače jazzu či heavy metalu.
Považujete za důležité, aby se zpěvák či hudebník v dnešní době dokázal orientovat napříč žánrovým spektrem?
Anna Julie: Stoprocentně. Žijeme v malém rybníčku, kde se člověk nemůže uživit provozováním pouze jednoho žánru. Je tedy nezbytně nutné mít všeobecný přehled a vědět, co který styl obsahuje, což bohužel mnoha zpěvákům, kteří se slepě ženou pouze za jedním žánrem a nezajímají se o hudbu komplexněji, chybí.
Felix: Slavný Liberace byl americký jazzový pianista, který zpočátku nevlastnil žádný závratný majetek. Pak se rozhodl, že začne hrát v Las Vegas populární hity stylem velkolepé a okázalé show za doprovodu velkého orchestru, a stal se jedním z nejbohatších muzikantů na světě. Když mu bylo vyčítáno, že zanevřel na jazz, odpověděl: „Nikoliv, jazz si rád zahraju, kdykoliv mám náladu, ale při pohledu na své konto se chci usmívat.“
Celý rozhovor s Annou Julií Slováčkovou a Felixem Slováčkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Pusťte si online koncert Anny Julie Slováčkové k narozeninám Rádia Junior
Anička Slováčková to pořádně rozbalila s kapelou a zazpívala k osmým narozeninám Rádia Junior. Kdo se bude pozorně dívat, může navíc i něco vyhrát!
-
VIDEO: Tobogan s Jitkou Zelenkovou. K narozeninám jí přišli popřát Lenka Hatašová a Felix Slováček
V přímém přenosu ze studia S2 pokřtila zpěvačka Jitka Zelenková své nové album. Kmotry byli Felix Slováček a Lenka Hatašová, moderuje Aleš Cibulka. Podívejte se na video.
-
Hlavním motorem je pro mne hudba, z hudby čerpám energii a sílu pro běžný život, říká Felix Slováček
Šéfoval dirigentům Československého rozhlasu. Na stanici Český rozhlas Dvojka po letech oživil i svůj hudební pořad Felixír. Co pro Felixe Slováčka znamená rozhlas?
