Anna Zonová: Červené botičky

26. červenec 2001

31. svazek edice New Line obsahuje povídky Anny Zonové. Je to nové a řekněme hned, že slibné jméno v české próze. Narozena v roce 1962 v Nižném Komárniku, to je důležité, studovala stavební fakultu v Brně, působí v Moravském Berouně, tj. v oblasti Nízkého Jeseníku, což je také důležité, a příležitostně publikuje články o současném výtvarném umění. Soubor sedmnácti povídek Červené botičky jsou její knižní prvotinou.

Zdánlivě nadbytečné údaje o místě autorčina narození a o jejím současném působišti se skládají ve významotvorný obraz už ve vstupní povídce Edita, v níž vypravěčka - prosím neztotožňovat se samotnou Annou Zonovou - naznačuje souřadnice světa svých příběhů. Jsou jimi území bývalých Sudet, ale zejména duše lidí, poznamenaných životem v tomto kraji. Tj. kraji, kde jedni od svých mrtvých museli odejít a druzí své vlastní mrtvé teprve přinášejí. Je to území opuštěné jednou kulturní tradicí a dosídlené směsicí nejrůznějších kulturních i nekulturních zvyků, jež sem přinášejí lidé dílem násilně dosídlení, dílem nalákaní, dílem ti, kdo sem v polovině 40. let přišli zbohatnout. Třebaže tradice a historie jsou jasné, přítomnost Sudet je přítomností ztěžka naplňované prázdnoty.

V tomto prostředí, kde znaky jedné řeči stále ještě prosvítají na hřbitovech i budovách zpod prvních vrstev řeči nové, žijí vypravěči povídkových příběhů Anny Zonové. Je to už druhá generace, která tu pomalu zapouští kořeny. A jejich příběhy souznějí s komplikovaným osudem kraje - jsou podivně vyprázdněné, odevzdané a za slovy skrývají více dramat než na povrchu vyjevují. To samo o sobě je už příznakem, že jsme na území skutečné literatury.

V tomto prostředí, kde znaky jedné řeči stále ještě prosvítají na hřbitovech i budovách zpod prvních vrstev řeči nové, žijí vypravěči povídkových příběhů Anny Zonové. Je to už druhá generace, která tu pomalu zapouští kořeny. A jejich příběhy souznějí s komplikovaným osudem kraje - jsou podivně vyprázdněné, odevzdané a za slovy skrývají více dramat než na povrchu vyjevují. To samo o sobě je už příznakem, že jsme na území skutečné literatury. Nepochopitelnost a dvouznačnost světa, činů a řeči postihuje celé spektrum postav i povídkových situací. Někde - zejména v milostných příbězích - se zdají být konstruovány trochu na efekt, jinde ve zkratce vystoupí hutný obraz veškerých složitostí života dosídlenců, nebo naopak - v ostrých konturách původně se náhle vyjeví jejich skutečná nezakotvenost. Po Zdeňku Šmídovi a jeho románu Cejch jsou povídky Anny Zonové další pozoruhodnou sondou do přítomného přelomového světa bývalých Sudet. Je zajímavé, že jsou stejně rozryvné, jako jejich německé protějšky. Už proto stojí za to je číst. Ale zejména proto, že je to soubor dobře napsaných próz, které potěší všechny, kdo nemají rádi výbojné experimenty, a literatura je jim kromě vyprávění také prostředkem poznávání a cestou k porozumění zdánlivě odtažitých problémů dneška.

Spustit audio