Arnošt Lustig: Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. Novela o marné touze po svobodě a odvaze uchýlit se k poslednímu zoufalému činu

Po zbytek svého života prý přemýšlel nad tím, proč zrovna on přežil. To, že přežil, znamenalo, že zabili někoho jiného. Hrůzy koncentračních táborů a toho, co zažil na útěku za svobodou, nosil v sobě a zpracovával do svých knih.

Věnoval se tématu holocaustu i života po válce, kdy prožité děsy zůstávají s vámi a je těžké znovu začít žít. Hrdiny jeho próz jsou většinou obyčejní lidé, velice často mladé dívky a chlapci, vrženi do neúprosného prostředí koncentračních táborů. Své knihy měl Lustig tendenci přepisovat či rozšiřovat, snad proto, aby se nezapomnělo a aby bylo řečeno co nejvíc.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou je jednou z mála knih, kterou dodatečně téměř neupravoval. Napsal ji prý za pouhých 12 dní. Vychází z reálné události, která se stala italským Židům, a z příběhu o polské tanečnici, která se na poslední chvíli před plynovou komorou vzepřela svému osudu. Knize se dostalo jak filmového, tak divadelního zpracování.

Kateřina Horovitzová je velmi krásná, odvážná dospívající dívka, která na rampě po vystoupení z vlaku ve vyhlazovacím táboře prohlásí, že nechce zemřít. Zahlédne ji při tom Herman Cohen, bohatý židovský obchodník, který se jí ujme a vyprosí si její záchranu.

Kateřina se tak dostává mezi další bohaté obchodníky s americkými pasy, kterým bylo přislíbeno, že můžou výměnou za německé zajatce odplout do Ameriky. Kateřina může odjet s nimi, stává se však jen dalším nástrojem k vydírání. V uzavřeném vlaku na cestě mezi táborem a pomyslnou svobodou se pod vedením důstojníka SS Bedřicha Brenskeho začíná odehrávat krutá a cynická hra nacistů.

Arnošt Lustig na archivní fotografii|foto:Profimedia

Arnošt Lustig

Spisovatelovo jméno Lustig znamená v překladu z němčiny veselý, jeho maminka mu často v legraci říkala německy Ernst – vážný. Vážný byl jeho osud za války, kdy si prošel koncentračními tábory a utekl z pochodu smrti.

O to veselejší a plný optimismu po celý svůj život i přes prožité hrůzy byl. Díky své přátelské povaze byl mezi lidmi oblíbený. Byl milovníkem dobrého jídla, přestože si při každém soustu vzpomněl na to, jaký měl za války hlad. Miloval procházky po Praze a město samotné. Rád se hezky oblékal a ještě raději měl pak ženy…

Arnošt Lustig se narodil roku 1926 v Praze. Z měšťanské školy ho vyloučili z rasových důvodů hned na začátku války, učil se tedy na krejčího. V roce 1942 následoval odsun jeho rodiny do terezínského ghetta.

Čtěte také

Nacisté odvlekli z Budějovic přes 900 Židů, vrátilo se jich 28. Po komunitě dnes zůstal jen hřbitov

Poté Arnošt prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. Otec, který do Osvětimi přijel po něm, selekci nepřežil – nesundal si brýle. Když se o tom jeho tehdy sedmnáctiletý syn dozvěděl, nevěděl, jak se s tím vyrovnat. Pomohly mu až slova ze Straussovy operety Netopýr, kterou s otcem slyšeli naposledy v Terezíně: „Šťasten je ten, kdo zapomene na to, co už se nedá změnit.“ Maminka a sestra Hana hrůzy koncentračních táborů přežily. S nadsázkou Lustig později v rozhovorech občas tvrdil, že roky prožité v Terezíně a Osvětimi byly ty nejlepší v jeho životě.

Po skončení války studoval novinařinu. Posléze pracoval například jako redaktor Mladé fronty, Židovského věštníku nebo Lidových novin. Práce novináře ho dovedla až do Izraele, kde působil jako zpravodaj v arabsko-izraelské válce.

Izrael považoval také za svou zemi, toužil se tam stát vojákem, to se mu ale nesplnilo. V Izraeli se také seznámil se svou ženou Věrou Weislitzovou.

V 50. letech pracoval jako redaktor pro Československý rozhlas. K jeho rozhlasové práci odkazuje i kniha s názvem Vlny štěstí Arnošta Lustiga, která vyšla na začátku letošního roku při příležitosti desátého výročí autorova úmrtí.

V srpnu 1968 se na dovolené v Itálii dozvěděl o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, po krátkém pobytu v Jugoslávii a v Izraeli pak s rodinou emigroval do USA. Vyučoval tvůrčí psaní, literaturu a film na univerzitě ve Washingtonu.

Po revoluci se do rodné země vracel, kdykoliv to bylo možné. Čechy mu byly pořád velmi blízké a v jednom z rozhovorů neopomněl zmínit ani České Budějovice: „Kdybych si měl proto vybrat, jestli pojedu koukat na fotbal například do brazilského města Rio de Janeiro, nebo do jižních Čech do Českých Budějovic, tak Budějovice v této volbě jednoznačně vyhrají o tři koňské délky.“

Arnošt Lustig zemřel v roce 2011 v Praze.