Aspergerův syndrom se netýká jen dětí. Jak ho prožívají dospělí?

Eva Kašparová byla na základní i vysoké škole šikanovaná pro svou jinakost. Po diagnóze tedy cítila spíše úlevu. „Díky tomu jsem si uvědomila, že se mnou není nic špatně. Neurotypičtí lidé se bojí té jinakosti, nechápou, že někdo není neurotypický,“ říká. Dospívání bylo pro Evu náročnější – všichni okolo se měnili, zatímco ona měla pocit, že je od svých 6 let stejná.

Svou diagnózu se Eva dozvěděla v době, kdy zrovna vymýšlela téma pro svou diplomovou práci. Rozhodla se tedy pro výzkum v oblasti svého znevýhodnění – mapovala různé nástrahy ve veřejném prostoru, které ovlivňují její každodennost. Prací chtěla zároveň rozšířit povědomí o tom, že na autistickém spektru existují nejen děti, ale i dospělí.

„Jsem i slyšela a viděla příběhy dětí, které byly třeba s rodiči v obchodě, a když toho na ně bylo hodně – ta světla, ten hluk, ty lidi – tak si sedly a zacpaly uši, že je to bolí a že je to moc. Dospělí lidé to cítí úplně stejně jako děti, ale jak byste se tvářili, kdybyste viděli dospělého, třeba 50 letého, muže, který si sedne uprostřed obchodu a zacpe si uši?“ vysvětluje.

Proč Eva nesnáší small talky? Co se jí honí během přecházení vozovky hlavou? A jak vnímá to, že se jí kvůli pozdější diagnóze nedostalo inkluzivní výchovy a vzdělání? Poslechněte si celý příspěvek.