Až devatero řemesel uměli v minulosti mlynáři. Ve Velkopolsku najdete jednoho, který pořád mlýny staví i opravuje, i se synem

O Nizozemsku se říká, že je zemí větrných mlýnů. Velká koncentrace těchto důmyslných staveb je ale od nás mnohem blíž, než na západě Evropy. V krajině kolem polské Poznaně je dodnes rozesetých 335 větrných mlýnů. Na konci 18. století jich v regionu zvaném Velkopolsko bylo přes 14 tisíc. Nejvíc pohromadě jich stojí v muzeu mlynářství v městečku Osieczna přibližně na polovině cesty mezi Vratislaví a Poznaní.

Mlynář, majitel muzea a stavitel mlýnů Jaroslaw Jankowski má mlýny moc rád. Na louce za Osiecznou stojí vedle sebe hned 4. Tři jsou památkově chráněné. Jsou přitom na místě, kde stávaly vždycky. Není to žádný skanzen mlýnů přenesených z různých částí Velkopolska. Obilí mlely už v druhé polovině 18. století. Mlýny mají jména, František, Adam Josef a Leon.

Čtěte také

Mlýn Adam Josef fungoval až do roku 1982. Pro svou mouku si sem sedláci a drobní rolníci jezdili skoro 320 let.

Pytle s kamením 

Pytle se zrním se z vozů pod mlýnem rumpálem vytáhly nahoru do mlýnice a před mletím se zvážily. Protože ale farmáři nemívali velká pole, snažili se mlynáře oklamat a dávali do pytlů třeba ohlazený kámen, aby byl pytel těžší. Jenže mlynář sypal obilí do mlýna přes síto a kameny vždy objevil. Dával je opatrně stranou a po semletí obilí je vychytralému hospodáři zase do pytle s moukou vrátil. Co do větrného mlýna v pytli přijelo, muselo jej také v pytli opustit.

Vedle mlýnice bývala mlynářova kancelář, kam se při vykládání pytlů odebrali mlynář s hospodářem, aby se dohodli na ceně za semletí obilí. Tam byly nejen účetní knihy, ale i skleničky a něco ostrého na stvrzení dobrého obchodu.

Potvrzení smlouvy

Aby byla smlouva o mletí obilí dobře uzavřená, musel se podle pana Jaroslawa sedlák s mlynářem napít před, potom v průběhu mletí a pak ještě po mletí. A jediný, kdo zůstal střízlivý, byl pak kůň, který znal cestu domů a dovezl pytle namleté mouky zpátky do jeho usedlosti.

V dalším patře mlýna se jménem Adam Josef je expozice mlynářského nářadí. Sekyrky, hoblíky, vrtáky, pilky, kované klíče.

„Mlynáři bývali většinou i zdatní tesaři. Tady u nás na vsi býval mlynář nejvíc manuálně zručný člověk. Stávalo se, že někteří mlynáři uměli i devatero řemesel,“ říká pan Jaroslaw.

Čtěte také

Rodinné povolání

Rodinná tradice povolání mlynáře sahá v případě pana Jaroslawa Jankowského až do 16. století. On je předposledním v řadě mlynářů. Jeho nástupcem je syn, se kterým jezdí po Polsku a opravují staré budovy a hlavně dřevěné mlýny. Za 34 let práce se starými větrnými mlýny jich opravil 87.

Asi nejvíc se pan Jaroslaw dme pýchou nad teprve 4 roky starým mlýnem, kterému dal jméno Jan. Celý ho postavil sám vedle tří historických mlýnů. Jeho lopatky se točí a soukolí uvnitř pracuje. Na něm výpravám školáků předvádí, jak takový mlýn funguje a jak se v něm obilí mění v mouku na koláče.

autoři: Pavel Novák , aka
Spustit audio

Související