Bedřich Hrozný. Do vědy se zapsal senzačním objevením chetitštiny, jeho poslední knihu ale kritici strhali

Automobil Bedřicha Hrozného při jeho archeologických cestách v turecké Kaisarii|foto:Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v.v.i., osobní fond Bedřicha Hrozného

V době působení na Vídeňské univerzitě se zúčastnil několika badatelských výprav na Blízký východ – do Iráku, Sýrie a Turecka, kde se setkával s hliněnými klínopisnými destičkami z Asýrie.

Jenže v letech 1906 až 1912 našly německé archeologické expedice tabulky psané známým písmem, ale v neznámé řeči. K originálům i kopiím těchto artefaktů se Hrozný dostal v roce 1914 v Istanbulu. Už o rok později představil akademickému světu chetitštinu.

Zlatá léta bádání Bedřicha Hrozného

Uznání za objev nepřišlo hned. Část indoevropeistů a dalších vědců jeho překladatelský úspěch zpochybňovala.

Bedřich Hrozný během výzkumu|foto:Fotobanka Profimedia

Řady kritiků výrazně prořídly v roce 1917, když vydal chetitskou gramatiku. Když o dva roky později vydal překlady chetitských náboženských, právních a historických textů, o jeho přínosu pro vědu už nebylo pochyb. Bedřich hrozný se ve 40 letech stal zakladatelem nového oboru – chetitologie. To už ale působil v Praze na Univerzitě Karlově.

Za dobu svého působení v české akademické sféře se mu podařil i další významný objev. Při první československé archeologické expedici do oblasti Předního východu se mu podařilo odkrýt archiv asyrských kupců. Čtením stovek nalezených destiček dokázal přiblížit fungování tehdejší společnosti a vztahů v rodinném i obchodním prostředí.

Epochální dílo, které kritika strhala

Posledním dílem Hrozného byla obsáhlá kniha Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty.  „Jsou to jeho pokusy luštit písmo protoindické kultury, ale taky krétské lineární písmo. On se domníval, že tato písma rozluštil a že je možné předpokládat migraci obyvatelstva z Indie přes tu Přední Asii,“ popisuje orientalista, archeolog a historik profesor Petr Charvát.

„Jeho kniha byla přijatá s příslušnou úctou, ale už první recenze upozorňovaly na řadu vývodů a závěrů, které nenacházejí oporu v materiálu.“ Po smrti Hrozného v roce 1952 už kritici jasně uvedli, že knihu nelze považovat za seriózní vědecké dílo.

Divadelní spolek Náplavka: představení Krásné obrázky z Hrozného života|foto:Petra Tesařová

Podle Charváta se Hrozný domníval, že dokáže rozluštit jazyky díky svému předchozímu velkému úspěchu s chetitštinou.

Jako cílevědomý jazykovědec se ale hodnotil nad své síly. I přes nepříznivou kritiku je ale jeho poslední kniha, jejíž čtvrté přepracované vydání vyšlo v roce 1949, velmi populární dodnes. O úctě, které se vědec i po své smrti těšil a těší, podle Charváta svědčí ještě jedna věc.

„Jeden z prvních žáků Bedřicha Hrozného – Lubor Matouš – byl už v roce 1952 habilitován na docenta a v roce 1955 byl jmenován profesorem Karlovy univerzity. To bylo na tu dobu naprosto nevídané, protože Matouš byl západní voják, který v Sýrii přešel do řad britské armády.“

Divadelní spolek Náplavka: představení Krásné obrázky z Hrozného života|foto:Petra Tesařová

Jeho dílo i život nově přibližuje i dokukomediální seriál z dílny Divadelního spolku Náplavka Krásné obrázky z Hrozného života.

Třídílná série pracuje s jednotlivými scénami propojenými výkladem profesora Petra Charváta v expozici muzea Bedřicha Hrozného v Lysé nad Labem. Autorem scénáře je Hugo Charvát, který zároveň pracuje na převedení celého díla na divadelní prkna.

„Bedřich Hrozný měl v sobě jistou zarytost. Díky ní dokázal nejen ty úžasné objevy, ale taky díky ní prošel životem se ctí. Když jsem na tom scénáři pracoval, došlo mi, jak dramatické okamžiky prožil – Rakousko-Uhersko, obě války, vznik Československa, třetí republika,“ říká scenárista Hugo Charvát.

„Například, když vyšel z té role akademika a postavil se německým vojákům, kteří v roce 1939 přišli obsadit Karlovu univerzitu.“ Bedřicha Hrozného si v představení zahraje hned několik herců.

Celý pořad Kateřiny Havlíkové najdete v audiozáznamu.