Boje mezi Palestínci trvají i přes příměří
Přestřelky, které pokračovaly i druhý den po uzavření příměří mezi Hamásem a Fatahem, jsou předobrazem budoucnosti, kterou mají palestinská území před sebou.
Ano, příměří se zřejmě uzavírat budou - a možná, že je napříště nebudou domlouvat jen pouzí zprostředkovatelé, ale větší politické figury; a možná, že tyto dohody nebudou mít jen ústní formu, jako ta nedělní. Nicméně ani písemné závazky stvrzené těmi nejzvučnějšími palestinskými jmény nezaručí trvalý klid zbraní.
Stejně jako případná, křehoučká vláda národní jednoty složená jak z Hamásu, tak z Fatahu. Proti ní i proti všem smlouvám, slibům a závazkům by totiž pracovaly mnohem mocnější síly.
Stručně řečeno: Fatah a Hamás jsou dva kohouti na témže dvorku.
Pravda, v mnoha ohledech se shodují: jak Fatah, tak Hamás jsou přesvědčeny, že mohou Palestincům nabídnout více než rival a že jsou schopny palestinské nároky lépe prosadit.
Oba věří, že soupeř palestinské věci škodí, a proto musí být eliminován.
A každý z nich může do boje proti tomu druhému nasadit účinné prostředky. Obě hnutí disponují vlastními, po zuby ozbrojenými milicemi včetně radikálních odnoží. Obě mají své fanaticky oddané stoupence, své zpravodajské sítě - i své lidi na špinavou práci.
A sžíravá nenávist mezi nimi se prohlubuje s každým novým incidentem - přičemž postižená strana se za každý z nich cítí povinna pomstít ve velkém stylu.
Důsledek? Na palestinských územích už fakticky začala občanská válka, nesená nesmiřitelným duchem typickým pro všechny opravdové občanské války. Válka, v níž se útočí i na premiéra a v níž takřka denně umírají civilisté - včetně malých dětí.
Má tahle válka alternativy?
Jistě, hlavně už ty zmíněné. To jest: Uzavírání oněch stále nových dohod o příměří, které budou porušovány. Či vládu národní jednoty, která se při ostré polarizaci palestinské politiky nevyhnutelně a velmi zhroutí.
Nebo také novou vládu vzešlou z předčasných voleb, které chce uspořádat předseda palestinské autonomie Mahmúd Abbás. V těch by, zdá se, zvítězil Fatah. Tomu ale průzkumy veřejného mínění dávají jen několikaprocentní náskok. Tenhle malý rozdíl napovídá, že poražený, ať by to byl kdokoli, si uchová silnou politickou podporu. A jeho ozbrojené složky mu dovolí zůstat státem ve státě.
Můžeme si zajisté dovolit spekulaci na téma: Co by mohlo rozhodnout, kdyby se o budoucnosti palestinských území rozhodovalo demokraticky, v dalších svobodných volbách? Čím mohou palestinští soci zaujmout voliče?
Začněme Hamásem. Toto fundamentalistické hnutí během svého neúspěšného devítiměsíčního vládnutí přišlo o podporu, která mu v lednu vyhrála volby, ale karty, jež mu tehdy dopomohly k vítězství, zcela nevybledly. I dnes je Hamás vnímán jako nezkorumpovaný protiklad úplatkářského Fatahu, jehož vůdci byli u moci a u rozdílení prebend příliš dlouho. I dnes si spousta Palestinců myslí, že jedině Hamás si dovede poradit s Izraelem. A co asi váží nejvíce: Hamás rozvíjí svou sociální a zdravotnickou síť, jejímž prostřednictvím nabízí péči dostupnou i pro méně majetné Palestince.
Že Hamás neprokázal své kvality jako strana vládní? Na to by jeho stoupenci odpověděli, že nemohl, protože Západ, Izrael, Fatah i některé arabské země mu pod jeho vládní nohy soustavně házely klacky. Obhájci Hamásu by jistě operovali také tím, že vláda, které se odpírají peníze na výplaty zaměstnanců státní správy, vládnout řádně nemůže, byť by se sebevíc snažila.
(Mimochodem, také si myslíte, že na platy svých zaměstnanců by si stát měl vydělat sám a nečekat, až přijdou z ciziny? Ale v tomhle bodě by se ctitelé Hamásu i Fatahu nejspíš shodli: stát tu zatím kvůli sionistickým pletichám není, jsou tu jen palestinská území!)
A nyní k Fatahu. Čím může své voliče v případných předčasných volbách oslovit on? Jeho velkým ternem je vládní období Hamásu, které není těžké vylíčit jako prohru; to se koneckonců odrazilo i v přesunu voličských preferencí zpět k Fatahu. Neúspěch Hamásu jako vládní strany přirozeně oživuje vzpomínky na historickou roli Fatahu jako síly, která byla schopná dovést Palestince když ne k úplné státnosti, tak aspoň k autonomii. A jako síly, která má s vládnutím zkušenosti. A navíc síly, která, protože je na rozdíl od Hamásu obecně uznávaná i v zahraničí, dokáže pro Palestince zajistit více zahraničních dotací.
Ale to všechno je zajímavé leda tak pro politologa. Protože o budoucnosti palestinských území se nebude rozhodovat v předvolebním boji. Rozhoduje se o ní už teď na ulicích - za štěkotu automatických zbraní.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .