Byla bitka u Prahy na Bílej hoře. Zlomová historická událost očima jejích aktérů a dobových historiků

Podzim roku 1620 je plný pochodů armád a vzájemných potyček na území Čech. Jejich vyústěním je Bitva na Bílé hoře, kdy 8. listopadu stanou tváří v tvář armáda katolické ligy v čele s vévodou Maxmiliánem Bavorským, vedená generálem Janem Tillym, císařská Ferdinandova armáda v čele s Karlem Bonaventurou hrabětem Buqoy a stavovská armáda, jejímž nejvyšším velitelem byl Kristián Anhalt po boku s generálem Hohenlohe a Matyášem Thurnem. Nad svahem na dvacet tisíc vojáků, pěších i na koních, děla. Málo platná je ovšem výhodná pozice tomuto mnohonárodnímu společenství, které brání zimního krále a stavovské zájmy. Protichůdné rozkazy, nepořádek a nekázeň vedou krátce po začátku bitvy k prchání neřiditelných pluků. A dobytí Prahy následně nebude nikdo bránit ani na hradbách.

Češi zotvírali své huby a chtěli volat „Viktoriam!“ Netrvalo však ani hodinu, když na naší straně všecko, co ještě stálo a neuteklo, leželo na zemi porubáno.

Pásmo připravené ke 400. výročí bitvy na Bílé hoře představuje koláž barokní poezie třicetileté války se zprávami o samotné bitvě od jejích aktérů (od generála Ahalta až po anglického vyslance Cromwaye) i dobových historiků jako Pavla Skály ze Zhoře.

Dnes máme možnost se o Bílé hoře velmi uceleně dočíst v historických pracích například Dušana Uhlíře. Snad tedy nemusíme připomínat všechny historické souvislosti ani vyvracet mýty spojené s dobovou i pozdější bělohorskou imaginací – například ten o hrdinných moravských plucích. Není to ani smyslem premiérového pásma, které se na historickou událost dívá očima jejích aktérů.