Když se po konci první světové války na konferenci v Paříži rozhodovalo o novém uspořádání Evropy a o tom, jak se postavit k poraženému Německu, klíčovými osobnostmi jednání byli americký prezident Woodrow Wilson, francouzský premiér Georges Clemenceau a jeho britský protějšek David Lloyd George, poslední velký představitel kdysi významné Liberální strany.
David Lloyd George (1863 – 1945), celoživotní zastánce Walesu, který se ani netajil tím, že angličtina je až jeho druhým jazykem po velštině, stanul na počátku 20. století v čele britského ministerstva financí a zasloužil se o řadu sociálních reforem. Právě jemu Velká Británie vděčí za zdravotní pojištění nebo příspěvky v nezaměstnanosti.
„Nastal čas účtování.“ Těmito slovy bylo 7. května 1919 zahájeno čtení mírových podmínek pro Německo na konferenci ve francouzském Versailles. Výrok je připisován muži, který na konferenci hrál pomyslné první housle: francouzskému premiérovi Georgesi Clemenceauovi (1841–1929).
Do čela vlády se Lloyd George dostal ve válečném roce 1916 a britským premiérem byl šest let. Po porážce ústředních mocností vedl britskou delegaci na Pařížské mírové konferenci a na rozdíl od nesmiřitelného postoje francouzského premiéra Clemenceaua prosazoval britský premiér mírnější jednání s poraženým Německem.
„Příliš tvrdé podmínky by mohly Německo vtáhnout do náruče bolševismu,“ varoval Lloyd George a vlastně se nespletl, jen místo bolševismu to nakonec byl nacionální socialismus. Nesouhlasil také s tím, aby se skupiny Němců dostaly pod cizí nadvládu: „Nedovedu si představit pravděpodobnější příčinu nové války, než když se jeden z nejschopnějších národů ocitne v obklíčení početně slabších, kteří nikdy neměli vlastní stát.“
Je jasné, kam mířil – šlo mu o německé menšiny v novém Polsku a Československu. Konečné znění Versailleské mírové smlouvy považoval proto Lloyd George za příliš tvrdé a na počátku dvacátých let se (marně) pokoušel o její zmírnění.
„Bylo mu nadevše jasné, v čem tkví zájmy Británie: v obchodu a v udržení impéria s námořní nadvládou; ta ji ochrání a pomůže udržet rovnováhu v Evropě – zabrání se tak ostatním mocnostem, aby o těchto zájmech pochybovaly,“ napsala Margaret MacMillanová v knížce Mírotvorci aneb Pařížská konference 1919 o tom, s čím jel Lloyd George do Versailles.
Muž, který dokázal Velkou Británii přivést k vítězství v první světové válce, nakonec neustál vnitropolitické potíže. Po vypuknutí aféry kolem prodeje šlechtických titulů se od Lloyda George, který se už dříve rozešel s většinou liberálů, v roce 1922 odvrátili i koaliční konzervativci a jeho vláda padla.
Sám Lloyd George, k jehož politickým souputníkům patřil dlouho i Winston Churchill, zasedal v parlamentu až do své smrti. To už ale byl dlouho na okraji zájmu. Stihl ještě napsat rozsáhlé paměti, které sice přinášejí řadu detailních informací ze zákulisí politiky, na druhou stranu poněkud zveličují význam jejich pisatele. O Davidu Lloydu Georgovi vypráví v pořadu Portréty historik Jan Adamec.
„Jste nenapravitelný, nebezpečný pesimista,“ rozčílil se prý Beneš v březnu 1938 na profesora, který mu sdělil, že Francie Československu v případném konfliktu nepomůže.
Jednou z dnes už téměř zapomenutých osobností katolicky orientované politiky byl Bohumil Stašek. Do dějin se zapsal organizováním vlasteneckých akcí po 15. březnu 1939.
Byl to unikát: monarchie s komunistickým premiérem. Tohle soužití praktikovali po konci 2. světové války v Rumunsku. Premiérem byl Petru Groza a králem mladý Michal I.
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
