Čekal jsem, že ve válce spolu bojují vojáci, ne, že se střílí do dětí a starců
Vladimír Dzuro – muž, který zatkl prvního válečného zločince v bývalé Jugoslávii. Napsal o tom knihu. Dříve kriminalista, později se podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii, byl vyšetřovatelem Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu, dnes žije v New Yorku, kde je šéfem kanceláře Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN.
Repríza pořadu z 15. prosince 2021
Když jsme si s Vladimírem Dzurem mailem domlouvali náš rozhovor, upozornil mě na to, že existují témata, o kterých má zapovězeno mluvit. OSN hlídá a povoluje jeho veškerý kontakt s médii. Tedy i ten náš. Byla jsem zvědavá, koho uvidím a přišel vysoký muž, s přátelskou tváří. Dokázal v životě velké věci a viděl nepředstavitelné hrůzy třeba při exhumaci masového hrobu na farmě Ovčara. Mluví o tom s odzbrojující obyčejností. Ale je zcela zřejmé, že všechno, co prožil, se ho silně dotýká.
O místech, na která ho přivádí práce
Narodil jsem se na Kladně, pak jsem se přestěhoval do Prahy, pak jsem odjel do Sarajeva, kde jsem strávil rok ve válce, pak jsem žil deset let v Haagu, pak tři roky ve Vídni, od roku 2007 žiju v New Yorku a tam bych měl být ještě dva roky…kde jsem doma? To je velice dobrá otázka. Já se cítím, jako typický expert. Když přijedu do Česka, jsem tu vlastně jako turista. I když tu mám rodinu. Já jsem patriot a všude se k České republice hlásím, ale vlastně si neumím představit, až se sem za dva roky vrátím, co si tady se sebou počnu. Ty vazby mám přetrhané. Je to dobrá otázka, ale nemám na ni odpověď.
O frustraci z nenaplněné světské spravedlnosti
Knihu jsem nazval Démoni Balkánské války a světská spravedlnost, protože existuje vyšší spravedlnost, tu my nemůžeme kontrolovat, ale v té světské spravedlnosti to je tak nedokonalé, jako jsme nedokonalí my sami. A nedokonalá je i společnost. Samozřejmě, vy se věnujete nějaké práci, bezmála dva roky a pak se pan Dokmanovič oběsí ve vězení, těsně před vynesením rozsudku, tak to na vás pochopitelně zapůsobí. Nejvyšší trest toho tribunálu bylo doživotí. A to on by nedostal. Ta jeho účast na zločinech nebyla na doživotní trest. Ale on si vybral trest, který bychom mu my nikdy neuložili. (…) Ptal jsem se, jestli vynesli rozsudek a bylo mi řečeno, že ne. Nelze vynést rozsudek nad mrtvým. To znamenalo začít tu práci zase znovu od začátku.
O stopách, které zanechá práce ve válce
Trochu to zlehčím. Náš pes Derrick si všechno vyposlechl. Chodil jsem s ním na procházky a všechno jsem mu vyprávěl. On byl svědek všeho, když jsem se vracel zpátky z těch misí. O tom, co jsme tam dělali, jsem mu vyprávěl. A to byla taková hlavní filtrace. On by mohl napsat knihu, protože věděl všechno. Ale vážně k téhle otázce. Různí lidé to snášeli různě. Třeba náš kamarád, kolega, novozélandský policista, chlap jako hora. Když tam skončil, vrátil se na Nový Zéland zpět k policii. A po nějakém čase ho našli s prostřelenou hlavou ve zbrojnici. A neměl žádné problémy ani s rodinou, ani s alkoholem. Post traumatický stres. Jiný můj francouzský kolega skončil na psychiatrickém léčení. On vyšetřoval Srebrenicu a tak se do toho vložil, že ho to spálilo. Různí lidé to snášeli různě.
Vladimír Dzuro stihl povyprávět o některých vyšetřovacích postupech, o principu soudního tribunálu, ale hlavně o tom, co viděl a pocítil, když bydlel uprostřed války. O tom, jak se nedá přijmout to, že sniper v horách střílí na civilisty ve městech a nerozlišuje muže, ženy, ale ani děti a starce. O exhumaci masového hrobu a o chvílích, kdy vidí rodiny pohřbených, které mají přijmout fakt, že ta hromada kostí, boty a svetr, je jejich syn, bratr nebo dcera. Nešlo neslzet.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
