Cena nebo kvalita? Fenomén „sekáčů“ měl rychle vymizet, trvá však dodnes
Po získání svobody v listopadu 1989 se lidé chtěli začít oblékat jinak. Nebavily je nudné smutné barvy, nemoderní střihy, ani na dotek nepříjemné látky. Lákala je západní móda.
Ta se k tuzemským zákazníkům dostala díky obchodům s oděvy „z druhé ruky“, pro které se vžil anglický název second hand nebo české pojmenování „sekáč“.
Existovala celá škála provedení obchodů „z druhé ruky“. Nakupující tak mohli například procházet velkou halou, přehrabovat se v hromadách oblečení a platit podle váhy. Nebo zašli do malého krámku s vybranými kousky, pečlivě roztříděnými, označenými cenovkami a přehledně visícími na ramínkách.
Majitelé second handů získávali obnošené šatstvo nejčastěji dvojím způsobem.
Buď ho nakoupili v tuzemském velkoobchodu, nebo si ho sami dovezli ze zahraničí.
Obnošené šatstvo k nám poprvé přivezl ze Švýcarska někdejší dokumentarista Petr Jachnin už na jaře 1989. Po listopadu otevřel první second hand a později vybudoval dokonce třídírnu oděvů.
Nošené oděvy nenakupovali jen chudí lidé nebo například studenti. Leckdo chodil do second handu pravidelně s cílem zpestřit si svůj šatník zajímavým značkovým kouskem. Ten se v běžných obchodech nedal téměř vůbec sehnat a mnohem nižší cena byla příjemným bonusem.
Textilní zboží v second handech přitom muselo projít čistícím procesem, při kterém se dezinfikovalo. Byl to jeden z požadavků pro obchody tohoto typu a prodávající o tom musel vlastnit písemný doklad.
Ze začátku to vypadalo, že fenomén second handů nebude mít dlouhé trvání. Zdálo se, že stejně rychle jako začaly vznikat, zase zmizí. Ale nestalo se tak. Během devadesátých let byly second handy velmi oblíbené a nakupovat do nich chodí Češi dodnes.
