Česká republika a Německo jsou přáteli, ale stíny minulosti zůstávají

Shodujeme se i v tom", řekl německý ministr zahraničí,"že na všechny rušivé momenty z minulosti, včetně s tím spojených problémů viny a odpovědnosti, nechceme zapomenout, ale zároveň se nehodláme stát zajatci této minulosti." Tolik citát, jehož výpověď je naprosto v souladu s textem tři roky staré deklarace. V ní se totiž praví, že nevyřešené otázky minulosti se nesmějí stát překážkou současných a budoucích bilaterálních vztahů. V tomto duchu také německá strana znovu zdůraznila, že podpoří co nejrychlejší vstup ČR do EU, aby poté, co kandidátské země splní požadované podmínky, nedocházelo k průtahům.Jenže deklarace z roku 1997 neobsahovala jen praktickou politickou dimenzi. Když před třemi lety hovořil prezident Václav Havel při její ratifikaci před spolkovým sněmem, který tehdy ještě zasedal na březích Rýna, zdůraznil především osvobozující charakter tohoto dokumentu. Česko-německá deklarace byla podle jeho slovuzavřena také proto, aby zbavila dnešní generaci strachu z konkrétních následků, které by snad svobodná diskuse o minulosti mohla mít.O jakou minulost z české strany jde, je zřejmé: skoro tři miliony Němců byly v roce 1945 z rozhodnutí tehdejší československé vlády v čele s prezidentem Benešem zbaveny veškerého majetku, byla anulována jejich někdejší československá státní příslušnost a připravena tak půda k jejich odsunu, prosazenému na konferenci velmocí v Postupimi. Plošnému uplatnění dekretů unikli pouze aktivní sudetoněmečtí antifašisté, ale i ti museli svůj postoj zpravidla dokazovat.Na otázku berlínského listu Tagesspiegel, týkající se současného postoje české vlády k těmto poválečným nařízením, opakoval ministr zahraničí Kavan při své nynější návštěvě v Berlíně, že dekrety nelze vyvázat z kontextu druhé světové války. Na druhé straně se z nich však podle Kavanových slov už dávno staly historické dokumenty, které jsou jako právní normy vyhaslé. Tento názor, řekl ministr zahraničí, je v české zahraniční politice pevně zakotven.Je-li tomu tak, pak je ovšem na místě otázka, co brání českým poslancům, aby se od takových dnes už historických a právně vyhaslých dokumentů distancovali, jak to od nich v loňském roce žádal například Evropský parlament. Takový konsensus se však v českém parlamentě nerýsuje ani vzdáleně, ba právě naopak: vždyť i delegace lidovců spěchala nedávno do Vídně říci svým kolegům z tamní vládní koalice, že na poválečné dekrety si sahat nedáme.Odborníci na mezinárodní právo by pro to pravděpodobně snesli i určité argumenty: česko-německá deklarace není konec konců právně závazným dokumentem, nýbrž právě jenom výrazem společné politické vůle. Obezřetnost je proto - už ryze technicky - možná na místě. To ale neznamená, že je namístě i současný zabetonovaný postoj. Jak by se to dalo při dobrévůli udělat, předvedl slovenský parlament už před drahnou dobou. V únoru 1991 přijal deklaraci, ve které slovenští poslanci litovali odsunu německé menšiny a odsoudili uplatňování principu kolektivní viny. Jistě: oficiální německá politika po Praze nic takového nechce, protože takovou diskusi považuje po podepsání česko-německé deklarace právem za vnitřní záležitost české politiky. A konec konců vyjádřil už dávno lítost i prezident Václav Havel,- což mu, dlužno dodat, doma mnozí nemohou zapomenout dodnes. Jednou bude své minulosti ale muset pohlédnout do tváře i společnost, protože dokud se nedokáže distancovat od principu kolektivní viny, bude vězet ve svém kolektivním mindráku. Na tohle ovoce česko-německé deklarace si ale zřejmě budeme muset ještě dlouho počkat