Česká zkušenost s Ruskem je historicky víc negativní než ta slovenská. Proto se jim proruské směřování nepříčí, upozorňuje historik Junek

Historik z Moravského zemského muzea, který přednáší na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, dál tvrdí, že se v rodinách Slováci hádali už o tom, jestli volit demokraty, nebo Vladimíra Mečiara, stejně tak demokraty, či Roberta Fica apod. „A to se pak propisuje i do vnímání Ruska samotnými obyvateli Slovenska.“

Čtěte také

Kamila Pešeková: Slovenský expremiér Fico to zkouší jako Babiš a šíří strach z války

Podle různých průzkumů asi polovina našich východních sousedů nechce patřit ani na Východ, ani na Západ, chtějí být někde uprostřed a stavět mosty, a to navzdory ruské agresi.

„To je typický v uvozovkách úděl obyvatel střední Evropy. To si přece o sobě mysleli Češi i Slováci po roce 1945, když chtěli být mostem mezi Sovětským svazem a Západem. A v podstatě to stejné jsme si mysleli v roce 1968, tedy že jsme schopní zkombinovat socialismus a západní svobodu,“ odpovídá Junek.

„Je to samozřejmě velmi iluzorní představa a nemyslím, že Slováci anebo jakýkoliv jiný národ střední Evropy má šanci hrát nějakou spojující roli.“

Silný proruský hlas je u našich sousedů slyšet i proto, že mají před parlamentními volbami. „Ruská a ukrajinská otázka se stává velmi silným tématem. Je tam několik politických skupin a stran s opačnými názory.“

Čtěte také

Fico nabízí zničující stabilitu. I voliči vládních stran si přejí konec cirkusu, popisuje sociolog Vašečka

„Pokud mluvíme o proruských stranických názorech, nejde nezmínit Roberta Fica i Petera Pellegriniho, bývalého premiéra, který má velmi silné proruské názory. Vzpomenout jde na Jána Čarnogurského, který sice už nemá tak velký politický vliv, ale i on je velmi prorusky orientovaný. A ani nemluvím o Kotlebovcích nebo o Slovenské národní straně. Ta teď sice není v parlamentu, ale bývalý předseda Slovenské národní rady Andrej Danko se chlubil, jak má nadstandardní proruské vztahy,“ vypočítává.

„U těch nejsilnějších politických stran jde o způsob, jak získat nespokojené voliče na svou stranu. Ale na Slovensku existují síly jako například Slovenská národní strana, která má proruskou politiku ve své DNA, je to konstanta v celé její historii už od 19. století.“

Hluboké slovenské kořeny 

Historik připomíná, že proruské směřování Slovenska má hluboké kořeny, navíc jsou odlišné od českých zemí. „Když si vezmete českou zkušenost s Ruskem a tu slovenskou, tak ta slovenská byla méně negativní než česká.“

Čtěte také

Mučedník Fico? Obvinění využívá k politickému boji, proces může demokracii posílit, míní zpravodaj

Dokonce ani rok 1968 a okupaci vojsky Varšavské smlouvy nevnímají lidé na Slovensku stejně, a to přesto, že jsme ještě žili ve společném státě.

„Zatímco Čechům šlo o demokratizaci, tak zásadním motivem pražského jara na Slovensku bylo zrovnoprávnění českých zemí a Slovenska a také vytvoření federace. A tím, že do Československa vpadla vojska, tak se pro Slováky nic nezměnilo. Federace existovala, protože byla uzákoněna v říjnu 1968. Ale to, že nebyla funkční, protože v totalitním státě nemůže žádná decentralizace moci existovat, už tam nikoho nezajímalo,“ vysvětluje.

A když pak jdeme do období těsně po rozpadu Československa v roce 1993, „tak je důležité říct, že Slovenská republika měla státoprávně jedinou zkušenost, a to v době Slovenského štátu, kdy byla ale závislá na politice Německa. A pak najednou vznikl samostatný stát, který musel definovat svoji politiku. Česká republika na tom byla líp v tom slova smyslu, že částí hranic sousedila se zeměmi, které byly v NATO a EU. Ale Slovensko se ocitlo ve vzduchoprázdnu.“

Čtěte také

Kdyby se Fico opět dostal k moci, bude se mstít, myslí si novinář

„Četl jsem zajímavý názor, podle kterého Mečiar chtěl dělat odlišnou politiku než Češi, a proto si zvolil východní politiku a blízké vztahy k Rusku. A to je něco, co ve vědomí společnosti zůstalo. Navázání Mečiarovy politiky na Rusko bylo opravdu daleko větší než u zbývajících zemí střední Evropy. A kontinuita tady existuje v podstatě po téměř dvě století,“ uzavírá.

Celé Hovory Lucie Vopálenské najdete v audiozáznamu.