Charta 77 ji stála domov i manželství. A přece... Osudové ženy: Zdena Tominová

1. leden 2022

Portrét překladatelky, spisovatelky a disidentky, kterou statečnost, vytrvalost a schopnost stát si za dobrem dovedly až do exilu. Po desetiletích, které prožila ve Velké Británii, se do Prahy vrátila až krátce před svou smrtí. V dokudramatu účinkují Petra Špalková, Jan Meduna nebo Petr Soukup. Hovoří historik Oldřich Tůma.

Host: historik Oldřich Tůma
Účinkují: Marika Procházková, Petra Špalková, Jan Meduna, Martin Matejka a Pavel Soukup
Připravili: Ivana Chmel Denčevová, Hynek Pekárek
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Hudba: Antonín Schindler
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 1. 1. 2022
Ze záznamu zaznějí vzpomínky Julia Tomina natočené pro Paměť národa

„I když ženy Chartu neřídily, byla jejich úloha mimořádná,“ napsala disidentka Marie Ruth Křížková. Platí to i pro Zdenu Tominovou, která se stala teprve druhou ženskou mluvčí Charty 77. Zhruba třetina mluvčích Charty do roku 1989 byly ženy.

„Většinou je to líčeno tak, že ženy měly jakousi pomocnou roli. Že podporovaly své muže, přepisovaly věci na stroji, nosily někam balíčky a pak ty muže chodily navštěvovat do vězení. Ve skutečnosti byla jejich role mnohem důležitější a vážnější. Podílely se na přípravě dokumentu Charty 77, a tedy i na její činnosti,“ připomíná historik Oldřich Tůma.

Zdánlivě bezproblémový život

Zdena Tominová, rozená Holubová, se narodila v Praze 7. února 1941. Vdala se poměrně mladá za filozofa Julia Tomina. Ten měl ale už v 60. letech problémy s režimem. Pokusil se emigrovat, byl i nějakou dobu vězněn. Ale v tu dobu se věci rychle měnily.

Čtěte také

Zdena Tominová tak v roce 1968 úspěšně ukončila studium filozofie a sociologie na Filozofické fakultě UK a její manžel ještě v roce 1969 mohl s ní i s dvěma syny odcestovat do USA, kde měl roční stipendium na University of Hawaii.

Tlak se stupňuje

Když se v roce 1970 vrátili do republiky, poměry byly zase úplně jiné. Zdena nesměla pokračovat v doktorandském studiu. Díky své perfektní znalosti několika jazyků (mluvila plynně anglicky, rusky, francouzsky, německy) ale mohla alespoň pracovat jako průvodkyně a tlumočnice.

I to se změnilo, když se zúčastnila pohřbu Jana Patočky. Její manžel byl navíc jedním z prvních signatářů Charty 77. Ona sama ji podepsala až po roce. „Protože jsem byla přes Vánoce 1976 po autonehodě v nemocnici a nikdo mi nic neřekl,“ vysvětlovala později.

Čtěte také

Tlak ze strany režimu ještě zesílil, když se stala mluvčí Charty 77. „Když zatkli vedení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, tak nám do chodby před byt nasadili uniformované příslušníky. Což byl obrovský nátlak,“ stěžovala si.

Jako prasata v žitě?

Režimu se je nakonec povedlo vyhnat do exilu a zbavit československého občanství. „Lidé si často neuvědomují, co znamená nesmět se vrátit domů,“ vzpomínala. „V Čechách panovala a dodnes panuje představa, že emigranti se na Západě měli jako prasata v žitě. To je opravdu nesmysl.“

„V Oxfordu o nás, hlavně o Julia, měli nejdříve velký zájem, protože pro ně byl zvláštní osobnost, pronásledovaný filozof. Nakonec tam ale žádné akademické zaměstnání nedostal a ukázalo se, že pozvání ze všeho nejvíce vyjadřovalo podporu a solidaritu.“

„Oxfordští byli trochu nešťastní, když jsme tam přijeli. I naše manželství se během dvou let po příjezdu rozpadlo. Těžko se to vysvětluje. Dlouho žijete pod intenzivním tlakem. Pak ten tlak najednou zmizí a všechno je vzhůru nohama…“

Domů už jen nakrátko

V Anglii psala, pracovala pro BBC, pomáhala exulantům. Do Prahy se vrátila pouze na krátkou část svého života, v době, kdy onemocněla, protože v Praze měla svého syna. Zemřela 24. května 2020 v 79 letech.

autoři: Ivana Chmel Denčevová , Hynek Pekárek , rota
Spustit audio

Související