Co dělat, když přijde cunami? Po svých se dostat na nejvyšší bod, radí na Havaji v tamním muzeu

Severovýchodní pobřeží havajského Big Islandu bylo v minulosti poseto železničními mosty a tunely. Dokud je v roce 1946 všechny nesmetla vlna cunami. Fenoménu, který ohrožuje celé sousostroví, se věnuje Pacific Tsunami Museum.

Značky „Vstupujete do zóny evakuace před cunami“ nebo „Směr evakuace“ člověk projíždějící po pobřeží míjí každou chvíli. Při krásném slunečném dni je jednoduché na to nemyslet.

Čtěte také

To ale není případ Waltera Dudleyho. V roce 1988 publikoval knihu Tsunami!, v níž vyzval přeživší ničivých vln, aby se přihlásili se svými příběhy. S jednou z pamětnic, Jeanne Branch Johnstonovou, se spojil a v roce 1994 spolu založili zmíněné muzeum cunami. Je připomínkou ničivé vlny, která zasáhla město Hilo v roce 1946.

Zájemci tam můžou trávit hodiny studiem cunami Tichého oceánu, simulovat je a poslouchat svědectví lidí, kteří přírodní úkaz zažili.

Lidé na ničivé vlny rychle zapomněli 

„Domy i železnici… všechno to smetla cunami v roce 1946. Bezmála 160 lidí zmizelo,“ popisuje oceánograf Dudley. Neštěstí tehdy způsobilo zemětřesení v Aleutském příkopu, výška vlny dosáhla deseti metrů a rychlosti až 700 kilometrů za hodinu. 

„V roce 1946 ale nešlo o první cunami. Víme o další z roku 1837, 1868, 1877 a 1896. Lidé ale rychle zapomínají. Proto byla cunami ve 40. letech velkým překvapením,“ míní Dudley.

Čtěte také

O následcích se lze přesvědčit 45 kilometrů severozápadně od Hila u památníku v Laupahoehoe, který připomíná zkázu školy a oběti z řad dětí i učitelů. Ironií osudu je, že se nešťastná událost odehrála 1. dubna. Mnozí lidé varování považovali za Apríl.

„Tehdy neexistoval žádný skutečně propracovaný systém včasného upozornění na hrozbu. A vědce stálo hodně úsilí přesvědčit politiky a získat finance. V roce 1949 vznikl Pacific Tsunami Warning Center. Až do devadesátých let jsme spoléhali na mareografy, než byl otestovaný systém DART,“ popisuje Dudley. 

Mareograf je přístroj, který na pobřeží pomocí kladek zaznamenává výšku mořské hladiny. Daleko lepší službu dnes odvádí automatizované bóje systému DART, tedy Deep-ocean Assessment and Reporting of Tsunamis.

Až přijde cunami, nesedejte do auta

Na plážích se objevují informační tabulky a šipky označující směr evakuace. „Ale nejsem si jistý, zda tomu všichni návštěvníci rozumí a ví, co je třeba okamžitě udělat,“ komentuje oceánograf.

Čím by se tedy osoba nacházející se v rizikové zóně měla řídit? „Nesedat do auta,“ radí Dudley. „Většina lidí v nich skončí kvůli energii vody na střeše, případně snadno dojde k nehodě kvůli panice jiných řidičů. Nejlepší je dostat se po svých na nejvyšší možný bod.“

Příběh Tilly Smithové

I tyto informace se snaží dobrovolníci v muzeu předávat návštěvníkům. Turisté totiž sami nikdy nemůžou vědět, kdy jim přijdou vhod, upozorňuje ředitelka muzea Marlene Murrayová:

Čtěte také

„To, že nežijete v rizikové zóně, neznamená, že se v ní neocitnete třeba během dovolené. Tilly Smithová byla desetiletá dívka z Velké Británie, která se učila o cunami dva týdny před rodinnou dovolenou v Thajsku během Vánoc v roce 2004. Při procházce si všimla, že se voda chová divně. Začala křičet na rodiče a vyburcovala i další stovku návštěvníků na pláži, aby se vydali do bezpečí. Zachránila je díky tomu, že dávala pozor ve škole.“

Cunami, které tehdy způsobilo zemětřesení v Indickém oceánu, mělo za následek asi 220 tisíc obětí ve čtrnácti zemích. Tilly rozeznala příznaky katastrofy díky videu z Havaje, které její třídě pouštěla učitelka zeměpisu.

Poslechněte si reportáž Martiny Pouchlé.

Další Vědecké dobrodružství z Havaje uslyšíte živě na Plusu ve čtvrtek v 7:25. Všechna najdete zde

Spustit audio

Související