Curzio Malaparte: Kůže. Z románového bestiáře o tom, že osvobození neznamená vždy svobodu

24. březen 2021

Spaste duši, zachraňte kůži. Ve vltavské Četbě s hvězdičkou listujeme knihou reportáží jednoho z nejvýznamnějších italských spisovatelů, která zachycuje zdrcující obraz Evropy z konce války a prvních dnů znovu získané svobody. Je to doba, kdy se pod dojmem vítězství rozkládala morálka poražených i vítězů a kdy neplatilo nic jiného než vlastní kůže. Premiéru v podání Igora Bareše poslouchejte on-line po dobu jednoho měsíce po odvysílání. Pořad není vhodný pro děti a mladistvé.

Vybral a pro rozhlas upravil: Ludvík Němec
Účinkuje: Igor Bareš
Překlad: Zdeněk Frýbort
Režie: Lukáš Kopecký
Premiéra: 15. 3. 2021
Natočeno: v brněnském studiu Českého rozhlasu
Pořad není vhodný pro děti a mladistvé.

Literární obraz spojeneckého osvobozování Itálie není vždy tak heroický jako z jiných front boje proti fašismu. Vzpomeňme třeba Hellerovu Hlavu XXII nebo Ryanovu Jak jsem vyhrál válku. To je ovšem pohled osvoboditelů. Co ale pohled z druhé strany?

Jako obvykle fašistická propaganda lhala, když říkala, že kdyby americ­ká armáda vstoupila do Itálie, přepadla by naše ženy: byly to naše ženy, kdo přepadl a porazil americkou armádu. Za osvobození jsme neplatili ani zlatem, ani krví, ani nejušlechtilejšími oběťmi: v časech moru jsme platili podlostí, prostitucí, zradou, špínou lidské duše.

Čtěte také

Tato slova pocházejí z knihy Curzia Malaparteho Kůže – knihy kdysi proslulé a zakazované, dnes téměř zapomenuté. Snad je to i díky tomu, jak je ta kniha žánrově neuchopitelná. Malaparteho vzpomínky na čerstvě osvobozenou Neapol mají reportážní formu, ovšem jejich realismu je občas těžké uvěřit: zatímco američtí vojáci stojí ve frontě, aby uviděli poslední živou pannu v Neapoli, jejich generalita obědvá vařenou mořskou pannu, vytaženou z akvária. Podobných scén je kniha plná, některé jsou děsivé, jiné groteskní, obvykle obé současně. Asi jako na Boschových obrazech. A protože je válka, vše je poměřováno smrtí – a možná ještě něčím horším…

Před osvobozením jsme bojovali a trpěli, abychom neze­mřeli. Nyní jsme bojovali a trpěli, abychom mohli žít. A to je hluboký rozdíl. Nic jiného než vlastní kůže už neplatí. Jistě, jenom duše je nesmrtelná, ale k čemu by nám dnes vlastně byla? Jenom by nám překážela v kšeftování. Dnes už se nebojuje za čest, za svobodu, za spravedlnost. Bojuje se za kůži, za tuto odpornou lidskou kůži.

Kůže je krom jiného o střetu dvou civilizaci – americké a evropské. A Malaparte byl na takový střet mimořádně vyzbrojen. Pocházel z italsko-německé rodiny, bojoval v první světové válce, po ní se přiklonil k fašismu. Když ale ve své literární prvotině napadl Hitlera i Mussoliniho, musel žít ve vyhnanství na Liparských ostrovech.

Čtěte také

Poté se ale vrátil do služby Itálii, jako diplomat a novinář byl šarmantním hostem na evropských dvorech šlechtických i královských, zažil ale i hrůzy na ruské frontě. Ve své proslulé vile na Capri hostil německé a později i americké generály, to když už byl styčným důstojníkem mezi Spojenci a novou italskou vládou. Po válce se nadchl i zklamal komunismem, před smrtí byl zapáleným maoistou. 

Jako spisovatel byl ale naprosto svůj, v knihách Kaput a Kůže se ideologiím (i sám sobě) vysmívá, je spíše smutným, ale odhodlaným humanistou. A především – mimořádným umělcem. Nejen Milan Kundera ho pokládal za jednoho z největších spisovatelů 20. století.

Spustit audio