Dagmar Pecková, pěvkyně
Mezzosopranistka Dagmar Pecková je dáma, která vždy přichází s novými projekty a nápady.
Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.
Nedlouho před svým dubnovým půlkulatým životním jubileem byla hostem Telefonotéky.
Pokud jste byli na jejích nedávných koncertech v pražském Obecním domě, možná vás překvapilo, jak ztišený a zkonejšený výraz uplatnila tato energická dáma při interpretaci lyrické poémy „Il tramonto – Soumrak“ od Ottorina Respighiho.
Vedla jí k tomu citlivá taktovka dirigenta tohoto večera, rezidenčního umělce Pražských symfoniků, pěvce Josého Cury? Vedla jí k tomu životní zkušenost člověka, který otevřeně mluví o tom, že zažil pocit vyhoření a dokázal se vzchopit a vrátit do centra hudebního dění? Vedla jí k tomu řeč literární předlohy této skladby, verše Percy Byshe Shelleyho, pojednávající o smrti milenců za soumraku?
Snad od každého trochu. A dost možná, že právě tyhle tři úhly pohledu se stanou osnovou pro naše rozhlasové setkání v pondělí Telefonotéce. Dagmar Pecková je vůbec člověkem, který v sobě ukrývá obdivuhodnou paletu vnímavosti a citlivosti ke svému okolí, na druhé straně věcnosti a sebeironie, se kterou se dokáže dívat na sebe sama coby obyčejného člověka, a v neposlední řadě ovšem vysoké profesionality.
S ní přistupuje ke každé interpretované skladbě, nečiníc rozdílu mezi hudbou a literární předlouhou; jen si občas posteskne, že dnes má jen málo interpretů čas zabývat se do hloubky básnickými texty, na které vedle Respighiho komponovali třeba Brahms, Mahler, Strauss, Wagner nebo Luciano Berio.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
