Dalibor Gondík: Veselý spíkr z leknutí
Herec Dalibor Gondík byl televizním divákům řadu let známý jako veselý spíkr, který tvořil dvojici se svojí sestrou Adélou. Tato škatulka je však zavádějící, protože již od poloviny devadesátých let byl členem Městských divadel pražských a také autorem hudby k mnoha inscenacím tohoto ansámblu. V současné době se úspěšně etabloval nejen v Činoherním klubu, ale také na Dvojce Českého rozhlasu, kde v ranním vysílání dosáhly popularity jeho hádanky nazvané Ranní špek.
Z jakého popudu jste se rozhodl pro studium herectví na Pražské konzervatoři?
Začátkem osmdesátých let jsem začal docela intenzivně navštěvovat sokolovské divadlo, protože můj otec v něm dlouhá léta vedl ochotnický soubor. Pamatuji se zejména na představení Oidipús vladař, Lhář a Tři sestry, která mě natolik okouzlila, že jsem zatoužil jít studovat na konzervatoř.
Na které kantory rád vzpomínáte?
Jana Březinová, Blanka Bohdanová, Jana Vaňková… Také byly pro mě zásadní pravidelné lekce, které nám o víkendech poskytoval Jiří Vala. Shodou náhod jsem se dostal na prkna Národního divadla jako „externí spolupráce“ a zažil jsem tam něco, co mi v srdci zůstane navždy. První text na jevišti s Josefem Somrem, Františkem Němcem a sezení a vnímání těchto osobností v klubu po představení. A šest let neskutečného života, který mě nasměroval dále.
V Městských divadlech pražských jste měl možnost hrát i po boku doyena souboru, legendárního Lubomíra Lipského. Co jste si vzal za své z jeho přístupu k herecké profesi?
Kromě toho, že jsem měl tu čest sedět s ním v šatně a vozit ho domů ze zájezdů, pak pokud jsem mezi dvacítkou a třicítkou něco z divadla pochopil, bylo to díky Lubomíru Lipskému. Byl totiž nejen senzačním komikem, ale také člověkem, který věděl, jak se má chovat na jevišti i v portále, co si má obléci, kdy má mluvit a kdy nemluvit, kdy má přijít a kdy odejít. Zkrátka jsem od něho nasál kompletní přístup k herecké profesi – v tom byl velkou osobností. A kromě něho například i Standa Fišer.
Koho byste vyzdvihl z dámské herecké garnitury Městských divadel pražských?
Nepochybně Jaroslavu Adamovou, Stellu Zázvorkovou, Květu Fialovou a také Alenku Vránovou, s níž jsme se sice na prknech Městských divadel pražských těsně minuli, ale točil jsem s ní ve svých devatenácti letech dvoudílný televizní film Chtěla bych ten strom, kde mně jako nezdárnému synovi dala takovou facku, že jsem druhou chytil o futra. To nás tak sblížilo, že se máme dodnes moc rádi.
Kde se zrodil impulz k tomu, že jste začal komponovat scénickou, respektive divadelní hudbu?
I když jsem k muzice inklinoval už odmalička, hrál jsem na bicí, nijak jsem se neformoval. Teprve na konzervatoři jsem se seznámil se svým profesorem Olegem Podgorným, což byla úžasná osobnost a pozdější ředitel Pražského jara, který mě k hudbě přitáhl. Mohu tak říct, že jsem de facto celou konzervatoř prožil více mezi muzikanty než mezi herci. Chodil jsem se učit harmonii a z legrace jsem zaskakoval v různých orchestrech na tympány. Poté mě Milan Schejbal oslovil pro zpracování hudby do absolventského představení ročníku Aleše Hámy a Jakuba Wehrenberga Těžká Barbora, přičemž jsem dostal nápad, že bychom to udělali celé a capella. Tehdejší vedoucí hudebního oddělení Rudolf Danda, obrovská osobnost, které jsem si vážil, mi však řekl, že to nepůjde, protože Ježkova muzika je na tento způsob provedení moc složitá. Já jsem se ale kousnul a ve výsledku zde kromě bubnů nezazněl žádný jiný hudební nástroj, jenom zpěv.
A jak to dopadlo?
Výborně. Těžká Barbora měla obrovský úspěch, a tak jsem začal spolupracovat s Milanem Schejbalem velmi intenzivně, a to jak na hostovacích představeních v Mostu, ve Zlíně nebo v Jihlavě, tak na kompletní hudební dramaturgii v Městských divadlech pražských.
Čtěte také
Co by neměla postrádat kvalitní divadelní hudba?
Vlastní život, kterého si, na rozdíl od hudby filmové, nevšimnete, a proto jsem se do ní tak zamiloval. Je to něco, co divák s úsměvem konzumuje a vlastně ani neví, že to konzumuje.
Kdy jste zažil první okouzlení jazzem?
Mám pocit, že jsem se narodil se swingem v těle. Když jsem byl malý kluk, ve škole se nás ptali, čím bychom chtěli být, kdybychom nebyli lidmi, a já jsem řekl, že saxofonem, což platí dodneška. Když jsem se později začal zabývat hrou na bicí včetně notového zápisu, absolutně jsem propadl kouzlu big bandu.
Kteří čeští nebo světoví jazzmani vás nejvíce inspirovali?
Co se týče bicích Vinnie Colaiuta, a pokud jde o melodiku a harmonii například Herbie Hancock. Nemohu rovněž opomenout Glenna Millera jako otce bigbandové muziky a třeba i trumpetistu a zpěváka Louise Primu, který v mém životě hraje velmi důležitou roli. Cokoliv si od něj pustíte, zní tak, jako by to napsal včera. A z českých muzikantů bych jmenoval Ondru Brouska.
Jak vznikla vaše formace Jazz G?
To byl fór. Nemohli jsme logicky vystupovat jako Jazz Q, protože tak už se jmenuje kapela Martina Kratochvíla. Využíváme však principu, že někdy je nás na pódiu pět a jindy hrajeme v sedmnácti jako big band. Já hraji na bicí a zároveň celý pořad uvádím, což je velmi, no... komplikované.
Koncem listopadu jste odehrál další premiéru v Činoherním klubu, a sice ve hře Tracyho Lettse Linda Vista. Čím vás ta hra oslovila?
Úplně vším, dokonce jsme si řekli, že to je „život sám“. Je to neskutečně dobře napsaný lidský příběh, který je nám vlastní, protože se týká padesátníků, a my, všichni účastníci této hry, v tomto časovém období momentálně žijeme. Úchvatná je také ta skutečnost, že alespoň v jednu chvíli se tam najde každý z nás.
Čtěte také
Vyhovuje vám režijní styl Ondřeje Sokola?
Absolutně. S Ondřejem se známe dlouho, pod jeho vedením jsem už nazkoušel představení Kati, což byl můj debut v Činoherním klubu. Navíc Ondřej do hry Linda Vista vtisknul kombinaci velkého divadla a touhy po přirozenosti, což je něco zcela ojedinělého a obtížného, protože když dáte cokoliv do stylizace, takzvaně se v tom schováte.
Na prknech Činoherního klubu vnímám silný genius loci. S jakými pocity jste tam vstupoval?
Myslím, že mi v tom hodně pomohlo moje angažmá ve zmiňovaných Městských divadlech pražských. Jinak bych tam nemohl studem vůbec vstoupit. A také musím říct, že přijetí od Ondřeje Sokola, Martina Fingera i samotného ředitele Vladimíra Procházky bylo nesmírně vlídné.
Je někdo z českých či zahraničních herců vaším idolem?
Určitě Petr Čepek, protože dokázal zahrát absolutně všechno, od obyčejného trouby až po složitého intelektuála. A pak musím jmenovat Rudolfa Hrušínského kvůli jeho naprosté schopnosti být v každé roli úplně jiný. Dokonce se v současné době čím dál častěji dívám na filmy právě s Rudolfem Hrušínským, protože jsem zjistil, že neměl vůbec žádnou škatulku, z níž by dané figury vytahoval, ale vždycky se dokázal mimořádným způsobem do každé postavy převtělit. A například ve filmu Adéla ještě nevečeřela podal i díky neskutečně dobrému zpracování jeden z vrcholných hereckých výkonů v celé historii naší kinematografie.
V roce 1994 jste začal moderovat denní vysílání na Frekvenci 1. Byla to náhoda, nebo záměr?
Stála za tím touha tehdejšího vedení Frekvence 1 rozjet něco naplno vedle sesterské Evropy 2. Jistý zvukař Ivan Lehký mě znal z kladenského divadla a zřejmě si myslel, že jsem šoumen. Navíc jsem v té době hrál v Černínské zahradě na Pražském hradě ve Snu noci svatojánské, což režíroval Janek Uhrin, pozdější programový ředitel F1, který mě oslovil s nabídkou postavit se za mikrofon.
Jak to pokračovalo dál?
Strčili mě do vysílání a rovnou jsem začal moderovat pořad, který se jmenoval Live koncerty, kde jsem si vybíral hudbu úplně sám. Postupem času jsem se ustavil v oné slavné éře Frekvence 1. Poté jsem přešel do Ranní show na Evropu 2, kde jsme začínali ve dvojici s Adélkou, s níž jsme v roce 1996 přešli do Snídaně s Novou a ranní vysílání v rádiu jsme předali Leoši Marešovi.
Společně se sestrou Adélou jste se stali profilovými tvářemi televize Nova jako veselá spíkrovská dvojice. Bylo těžké se z této škatulky po letech vymanit?
Samozřejmě, což určitým způsobem přetrvává stále. Osobně jsem nikdy žádným veselým spíkrem být nechtěl, k tomu všemu došlo v podstatě z leknutí. V televizi si herec zmedializuje obličej, což je na jednu stranu výhoda, která však s sebou nese mnohá úskalí. Přiznám se, že asi nejlepší hodnocení své herecké práce jsem za poslední dobu získal od Petra Nárožného, který po zhlédnutém představení Kati v Činoherním klubu prohlásil: „Já jsem si myslel, že ten Gondík umí akorát udělat ze salámu dalekohled.“ Vynikající formulace, že?
V čem spočívá hlavní rozdíl v přístupu k profesi spíkra v komerčním rádiu a ve veřejnoprávním rozhlase?
V komerčním rádiu je člověk na všechno sám. Celý pořad jsem si musel sám vymyslet, napsat a udělat. Princip veřejnoprávního média je z důvodu zajištění kvality postaven trochu jinak, protože skýtá obrovský potenciál v celé struktuře spolupracovníků, která se sice na první pohled může zdát trochu nehybná, ale podstatné je, že ve veřejnoprávním rádiu, na rozdíl od komerčního, je alfou a omegou obsah. A za to jsem moc vděčný, protože u mě nikdy nesměla zvítězit forma nad obsahem.
Už skoro tři roky každý všední den od 6.00 do 8.30 moderujete Ranní Dvojku. Jaké výhody a úskalí má tato živá relace?
Pro mě jsou to samé výhody, protože problém s ranním vstáváním jsem překonal už na Evropě 2.
Předpokládám, že jste skřivan.
Ano, i když jsem jeden čas ráno nevysílal, přesto jsem časně vstával, abych měl už v sedm ráno vše hotovo.
Jak vznikla idea knihy Ranní špek, která před nedávnem vyšla v Radioservisu?
Z radosti, že se Ranní špek ve vysílání takhle povedl. Ze začátku to totiž vypadalo, že to bude jenom taková libůstka, a stal se z toho, nemám právo říct slovo fenomén, ale nepochybně bych jej nazval určitou láskou našich posluchačů. Je pravda, že pravidelně jednou za čtrnáct dní jsem obdržel e-mail tohoto znění: „Dobrý den, nechcete to vydat knižně?“ Sice jsem o tom přemýšlel, ale říkal jsem si, že to nemá tak velký potenciál. Pak jsme však zašli do Radioservisu a slovo dalo slovo. Vzpomněl jsem si také na geniálního kreslíře a humoristu Miroslava Bartáka, který se pro mě stal symbolem Ranního špeku. Jeho vtipy jsou totiž postavené na tom, že v nich není žádný text, a dokonce ani žádný obličej, tudíž čtenář musí intenzivně pracovat s představivostí a fantazií, což je princip i našeho špeku. Jsem moc rád, že jsme s Miroslavem Bartákem našli společnou řeč.
Pro jakou cílovou skupinu čtenářů je publikace určena?
Od narození až do smrti. Princip té hry spočívá v tom, aby ji mohl praktikovat každý, aby potrápila mozkové závity našich posluchačů, a proto musíme jednotlivé výrazy jako rébusy volit tak, aby byly všeobecně známé, a přitom jejich popis zabalit do květnaté mluvy.
Co připravujete nového?
V Činoherním klubu budu zkoušet, opět pod režijním vedením Ondřeje Sokola, hru Macbeth v překladu Martina Hilského, s kterým budeme absolvovat i čtené zkoušky, na což se moc těším. V rozhlase rozdáváme dvacet čtyři unikátních kouliček na adventní kalendáře, vyrazili jsme po republice s Mikulášskou Rally a také natáčíme se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nový zvukový obal našeho ranního vysílání.
Související
-
Železniční kvíz Dalibora Gondíka: Co je to šturc a čuba, kdo je na dráze Bardotka nebo Šlechtična?
Ranní Dvojka jede vlakem na výlet a vy můžete být u toho. Pusťte si od pondělí 19. července 2021 ranní vysílání Dvojky od 6:30 do 8:30 a vydejte se po železnici s námi.
-
Netušil jsem, že tady budu bulit, přiznal se čerstvý padesátník Dalibor Gondík
Moderátor Dalibor Gondík oslavil dvě výročí. Jednak rok, co moderuje Ranní Dvojku, a taky vlastní 50. narozeniny. „Je to tady,“ prohlásil filozoficky.
