Dědkové by měli bejt hraví, říká herec Petr Brukner

20. červenec 2020

Vězeň Kulhánek z Hospody Na mýtince, Jáchym, co hodí do stroje slavný děrný štítek, nedůvtipný Famfula v Marečku, podejte mi pero či hajný, který střelí kance ve Slavnostech sněženek. To je jen zlomek divadelních a filmových rolí Petra Bruknera, kterého režisér Jaroslav Papoušek označil za největšího žijícího naivního herce. Mnoha múzami políbený umělec letos zažil spolu s kolegy z Divadla Járy Cimrmana do jisté míry nejistou sezonu...

Jaké bylo vaše první vystoupení po vynucené přestávce způsobené koronavirem?

Hráli jsme Švestku. Byli jsme rádi, že jsme se sešli všichni. Bylo to, jako když se sejdeme po prázdninách. Udělali jsme si oprašovačku. Upřímně, já ty zkoušky rád nemám, protože se chybami rád učím.

Navíc všechny své tři ženské postavy ve Švestce – Emilku, Jenny i Andulku Šafářovou – umíte dokonale.

Já vždycky říkám, buď to v hlavě mám, nebo nemám. Až to tam nebude, tak to tam nebude vůbec.

Jací byli diváci?

Úžasní. Ale pohled do hlediště byl první den smutný. Skoro jsem si říkal, že by bylo lepší, abychom nehráli. Ale když už na nás lidi přišli… Přes některé sedačky byl kvůli rozestupům igelit. A diváků bylo osmdesát jedna. Na to nejsme zvyklí. Navíc, tlumený smích přes roušky opravdu není to pravé.

Herec Petr Brukner

Skoro mi to připomíná scénu z filmu Nejistá sezona, kde schvalovatelé jednoho z vašich představení měli co dělat, aby se nesmáli.

Ano, a teď se zase nemohli smát, i když jinak. Ale užili jsme si to. Do představení jsme dali všechno. Jak s oblibou říkáme, i to, co tam být nemělo.

Mimochodem, co by podle vás Jára Cimrman řekl na – věřme, že odcházející – pandemii?

Já vám řeknu, že nevím. A to měl génius odpověď skoro na všechno.

Proč se ptám. Když jsem k vám jel na rozhovor, tak jsem v autě poslouchal hru Lijavec. A z jejího semináře jsem měl pocit, že Jára Cimrman mohl mít s asijskou chřipkou jisté zkušenosti.

Máte pravdu. Ve vlaku se po seznámení s profesorem Sajnerem nejspíš nakazil pravou, v Evropě zatím neznámou asijskou chřipkou. A když zjistil inkubační dobu, rozhodl se, že ji poctivě s profesorem Sajnerem odstůně. Podívejte, já si myslím, že Jára Cimrman by asi neměl rád ty země, odkud tyhle viry pocházejí. On by tu Čínu opravdu nemusel.

Mimochodem, vynahradíte během léta divákům v divadle nějak tu vynucenou přestávku?

Zůstaneme samozřejmě věrni prázdninám. Dnes už je naštěstí jisté, že dodržíme jihočeské turné, které bylo původně ohroženo.

Petr Brukner ve filmu Slavnosti sněženek

Do jižních Čech se jistě jako písecký rodák budete vracet moc rád.

Ano, já jsem totiž mentálně stále Jihočech. Jako bych tam byl doma. Tady v Brandýse nad Labem jsem sice už padesát pět let, mám tu víc kamarádů, ale pořád mi přijde, že jsem tu jen na návštěvě. Když vyjedeme z místa, kde stávala Nová Hospoda, a před námi se objeví Písek, jdou mi pokaždé do očí slzy. Jsou místa, která musíme navštívit skoro vždy. Třeba Zvíkov, to je můj hrad. Tam jsem jezdil odmalička, protože můj bratr tam během studií na gymplu brigádničil jako kastelán. Bohužel, údolí Vltavy a Otavy zmizelo kvůli přehradě, což je pro nás starousedlíky strašná rána. Rovněž už v Písku nestojí dům mého dědečka v Jungmannově ulici, který byl spolu s ostatními domy dle mého soudu necitlivě zbourán. Co tam vyrostlo místo toho, můžou všichni vidět na vlastní oči.

O tom, jakou láskou hoříte pro Písek, vědí i tamní filmařské naděje. Viděl jsem hned dva filmy, jeden životopisný a druhý hraný, který s vámi natočili studenti písecké filmové školy. Oba dva mě bavily, i když každý jinak. Životopisný byl samozřejmě vážnější. Často v něm promlouvala i vaše žena Eva.

Není to jen moje milá manželka, ale i manažerka. Co nevím nebo si přikresluji, Eva uvede na pravou míru.

Jaký vztah máte k Filmové škole Miroslava Ondříčka?

Vřelý. Jednak se dobře znám s majiteli i pedagogy, většinou kolegy od filmu, a pak sídlí samozřejmě v milovaném Písku. Loni mě dvakrát oslovili s tím, jestli se mnou mohou něco natočit. Vznikl z toho jednak dokument o mně, kde jste viděl i Evu, a pak krátký hraný školní film. Práce to byla milá, i když na začátku jsem chlapce musel postavit do latě.

Petr Brukner ve hře Cimrman v říši hudby

Vás si rozčileného představit neumím. Co to?

Prostě mám rád dochvilnost. Když se má začít točit v sedm, tak se má začít v sedm a ne s několikahodinovým zpožděním. Ale hrany se brzy obrousily a kluci se jednak za své lajdáctví omluvili a navíc mi pak za moji přísnost i poděkovali. To je prostě dnešní generace, jsou free. Na mě někdy až moc.

Ještě že jsem dnes dorazil včas… Nicméně vaše role v hraném studentském filmu Zlatoláska hodně překvapila. Většinou vás známe díky hodným, nesmělým, až naivním představitelům.

Tenhle byl taky nesmělý, ale jen naoko. Zazobaný Rakušan, jemuž skáčou zlatokopky do postele. Velký protiúkol. Už jen mluvit německy! Nakonec to dopadlo tak, že jsem měl text napsaný pod kamerou.

To bylo zastavení v Písku. V Brandýse nad Labem tedy máte v přeneseném slova smyslu jen přechodné bydliště? Nezvykl jste si tu dostatečně?

Samozřejmě jsem předtím žertoval. Bydlím, žiju a jsem s rodinou trvale usazen tady. Taky to tu miluji. Jezdím tu rád na kole. Ten kraj je na to díky rovince jako dělaný. Ale nejen na kole podnikáme výlety. Polabí je moc hezké. Jen je škoda, že v tak úrodném kraji tak málo prší.

Co jste s manželkou a přáteli podnikli během vašich narozenin?

Vidíte, bylo mi před nedávnem sedmdesát sedm. A tak jsme si zajeli do skanzenu v Přerově nad Labem, kde jsme strávili příjemné dopoledne. Rád se tam vracím a vždy mě mile překvapí, jak se to tam čile rozrůstá. Na oběd už jsme byli v Hrabalově Hájence v Kersku. A promiňte, abych předběhl vaši další otázku, kančí jsem si dal se šípkovou omáčkou.

Herec Petr Brukner

Jaké máte pocity, když se do Kerska po bezmála čtyřiceti letech od natáčení Slavností sněženek vracíte? Změnilo se hodně?

My to tam prakticky vždy jen projedeme autem, hlavně do našeho oblíbeného Lesního ateliéru Kuba, k prameni, do hospody. Ale máte pravdu. Na straně jedné jsou procovské vily, a pak tam vidíte opuštěné chaty. Ta současná doba a ten „pokrok“ je tam bohužel znát.

Co vy a rozhlas?

Já jsem vždy byl pro rádio. Mám ho pořád rád, když víc mluví, než hraje. V dětství jsme sedávali u rádia stále. Pamatuji si na radiopřijímač Telefunken a jeho stupnici ladění s městy jako Toulouse nebo Varšava. Třeba silvestra jsme trávili tak, že jsme seděli u rádia, maminka štrikovala a poslouchali jsme anekdoty Štuchala nebo Stolaře. Z té široké nabídky stanic dnes preferuji Český rozhlas, protože stále umí jako jeden z mála, ne-li jediný, mluvit česky. Můžu vám ukázat i jeden rozhlasový poklad?

Sem s ním.

To vy nemůžete pamatovat. Ale tohle je přenosné nahrávací zařízení Sony TC-D5M, které sbíral můj kamarád a rovněž člen našeho divadla Jan Kašpar. Mně se na tom nejvíc líbí ta mechanika.

Když se nahrává, ručičky hlasitosti vesele poskakují…

Přesně tak. A já jásám. Vidíte všechna ta tlačítka, světelnou kontrolku baterie. A navíc, přístroj, který tolik váží, nemůže být špatný. Takhle hodnotím i své fotoaparáty. Už jste viděl moji sbírku? Pojďte o patro výš do ateliéru.

Petr Brukner při živém vysílání Tandemu s Janem Rosákem v Nymburku

Úžasný prostor! Vaše první fotografie prý vznikla, když jste byl teprve šestiletý. Už tehdy jste držel foťák v ruce?

Ano, tatínkovým fotoaparátem jsem v Písku na plovárně vyfotil svoji maminku. Pak jsem si za první vydělané peníze koupil na půjčku fotoaparát Praktina 2A a začal jsem fotit. Dělal jsem vzduchotechnika v Potravinoprojektu a měl jsem tam kamaráda statika, který chodil do školy se slavnýma bigbíťákama včetně Petra Jandy z Olympiku. Tak jsem je začal fotit, chodil jsem za nimi do Lucerny, Slovanského domu. Bohužel nic z toho se nedochovalo. Ale fotografická kariéra se i přesto, že jsem poté dělal propagaci nakladatelství ČTK Pressfoto, nekonala. Zvítězilo divadlo.

Nicméně fotografických portrétů jste se nevzdal.

Po dlouhé pauze, kdy jsem se věnoval pouze divadlu, jsem si říkal, potkáváš se s takovým množstvím zajímavých lidí, proč je nevyfotíš. Tak jsem do toho šel. Mrkněte se na zlomek z těch, kdo mi stáli před objektivem – samozřejmě naši hoši Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, Jiří Menzel, Vladimír Smutný, Woody Allen, Jaromír Hanzlík, Meda Mládková, Michal Horáček. A to je opravdu jen část z nich. Pak jsem začal fotit vše. A dnes mám nejradši momenty okamžiku, protože můj guru je Henri Cartier-Bresson. Nejvíc mě fascinuje ulice.

Ulice je nejspíš to opravdové divadlo.

Aktuálně se až do 13. září v Muzeu v Brandýse nad Labem koná moje výstava fotek z ulice. Kolik tam se denně odehrává scén, a už nikdy se nebudou opakovat! Tohle já se snažím zaznamenat. Mám rád lidi a jejich obyčejný život. Nedbám na světlo, jen prosím žádné aranžmá. Chodím třeba po Praze nebo po jakémkoliv jiném evropském městě, vidím zajímavou situaci nebo člověka, ať už veselou servírku z Velkých Losin, nebo spící návštěvníci vídeňské Albertiny, a rychle zmáčknu spoušť. Moment okamžiku. Zásahy poté v počítači nedělám. Nečekejte žádný velký umění. Sám sebe vidím jako surrealistu.

Čtěte také

Patříte v Divadle Járy Cimrmana do skupiny Šikovných, dokonce jste měli společnou výstavu ke čtyřicátému výročí divadla. Vy fotíte, Jaroslav Weigel byl znám pro své výtvarné práce, Jan Hraběta miluje práci se dřevem.

Což ale neznamená, že by ostatní, třeba Zdeněk Svěrák a další, byli nešikovní! Ale když jste mluvil o Honzovi Hrabětovi, i já ve dřevě spatřuji sílu. Nikoliv jako řezbář. Rád kácím stromy. Občas vylovím z řeky nějaké shnilé dřevo a pak ho zachráním a udělám z něj skulpturu. Miluju dřevo, když odchází. A já mu pomůžu svým způsobem opět žít. Podívejte se tamhle na moji pozlacenou madonu ze dřeva. Samorosty nemusím. Ve výtvoru chci vždy vidět kus lidské práce.

Taky vás baví koláže, sám říkáte – řežu, lepím, stříhám, dávám dohromady osoby a předměty, které by se nikdy spolu nesetkaly.

Například jsem měl doma dvacet pět kilo zapalovačů. Co s nimi? Udělal jsem z nich obraz. Kamarád mi dal modrý ventil, tak z toho vznikla pocta malíři Bedřichu Dlouhému Modrý ventil na červeném pozadí. A z nepoužívaného laptopu jsem vyndal všechna střeva a z nich vytvořil poměrně rozměrnou koláž.

Jak byste sám sebe charakterizoval?

Já se cítím jako hravý senior. Kolem koronaviru jsem byl, pravda, mrzutý důchodce. Ale vesměs si skutečně rád hraju. Třeba vlastním sbírku letadýlek a autíček. Když v televizi dávají válečný dokument, kde hovoří o nějakém slavném letadle, raduji se z toho, že ten modýlek mám doma. Tak pro něj běžím do ateliéru a při tom dokumentu létám s tím svým letadýlkem taky. To samé i s autíčkama.

A jak vidíte dnešní soubor Divadla Járy Cimrmana?

Ten je tak hravý, jak mu fyzické síly stačí. Ale ani v soukromí nezahálíme. Třeba Zdeněk Svěrák je skoro až workoholik, pilný, pracovitý, stále píše. Petr Reidinger zase dělá výborný calvados a hruškovici. A co dělám já, jste viděl. Hraví by dědkové bejt měli. Pomáhá to.

Celý rozhovor s Petrem Bruknerem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio

Související

Více o tématu