Domácí pěstování čekanky v Belgii zažívá obrodu. Ta je součástí tamních národních jídel a potřebuje chlad a tmu

„Každý v Belgii čekanku jí, ale málokdo taky ví, jak ji vypěstovat. Dneska narazíte na lidi, co v životě neviděli růst rajče,“ směje se Arnout Vandamme, jeden z popularizátorů domácího pěstování. Není třeba dlouhých debat, aby bylo nad slunce jasné, že má pro čekanku slabost.

„Je to krásná a trochu čarovná zelenina tím, že roste ve tmě. Když ji sklidíte, čekankový puk je nádherně bílý a oblý,“ vyznává se Arnout.

Potkáváme se v malé kavárně kulturního střediska v Saint-Gilles na jihu Bruselu, kde si z jednoho stolečku pravidelně na pár dní v roce udělá výdejní koutek. Prodává totiž kořeny čekanky pro další domácí pěstitele.

Ty vlastní chutnají nejlépe

Netrvá dlouho, a přichází zákazník, pan Martin, který pěstování čekanky nedávno taky propadl.

„Loni jsem zasadil asi tak dvacet kořenů. A všechno, co vzešlo, jsem taky snědl. Bylo to vynikající, a tak jsem se rozhodl, že si jich letos pořídím dvakrát nebo třikrát tolik.“

Protože kořeny potřebují chlad, tak jsou uskladněné přímo tady venku v podloubí, kde si pro ně zájemci mohou přijít a koupit si je, zabalené jsou v papírových pytlících a aby se s nimi lépe manipulovalo, tak leží v přepravkách.

Čtěte také

Nepleťte si lutyšské vafle s těmi z Bruselu. Gaufre mají nepravidelný tvar a připravují se čerstvé

„Líbí se mi, když si něco můžu udělat vlastnoručně. Je to lepší, než přijít v obchodě k hotovému. Navíc je to součástí bruselské kultury.“

Těžkosti při shánění kořene

Arnouta k pěstování čekanky přivedl jeho dědeček: „Žil v Bruselu, pracoval jako mistr v truhlářském učilišti. A doma měl černou bednu, kde pěstoval své čekanky. Trochu to vypadalo jako včelí úl. Pokaždé, když jsem ho navštívil, ji otevřel, nasbírali jsme čerstvé puky a s něčím je snědli.“

Když se pak v dospělosti sám z venkova do Bruselu přestěhoval, na koníček svého dědečka si vzpomněl. Vzal jeho staré bedny, ale protože tradice domácího pěstování skoro zmizela, trvalo to, než našel prodejce kořenů. A tak se dal po čase do prodeje sám. V posledních letech přitom domácí pěstování prochází obrodou.

Čtěte také

V Belgii pečou mattentaarty už od 16. století. Recept žen místních farmářů se stal chráněnou regionální specialitou

„Jsem si celkem jistý, že dnes je domácích pěstitelů více, než když jsem začínal. Zákazníci nám pořád přibývají, teď jich máme patnáct set, ale mezi nimi jsou i tací, co si koupí třeba čtyři sta kořenů, které pak rozdělí po rodině a známých.“

Není to žádná věda

Kromě přeprodeje kořenů Arnout pořádá workshopy, na kterých radí začátečníkům. Tvrdí ale, že na pěstování čekanky se nedá nic pokazit. 

„Potřebujete kořeny od farmáře. Ty si doma zasadíte do bedny nebo květináče s hlínou, zalejete. Hodně důležitá je správná teplota od desíti do osmnácti stupňů, ale rozhodně ne víc. A to hlavní je tma, jinak by čekanka zhořkla. Počkáte tři týdny a je to.“

Čerstvá čekanka je šťavnatá a křupavá a má jemně nahořklý nádech. Jíst se dá syrová v salátu nebo zapečená jako příloha k masu, ale v belgické kuchyni je čekanka součástí tradičních jídel, třeba chicon gratin, což jsou zkaramelizované puky zapečené se sýrem.

„Myslím, že ji tak zbožňujeme, protože jsme si ji sami vyšlechtili. Cizinec se možná může divit, proč kolem čekanky naděláme takový povyk. Lidé mají v každé zemi tendenci vyzdvihovat to, co vymysleli,“ vysvětluje Arnout Vandamme.

Rozhodně nepřehání, když říká, že zvlášť Bruselané, berou čekanku vážně. Jeho slova dokládá třeba to, že zdejší regionální vláda pěstování čekanky oficiálně chrání jako součást kulturního dědictví.