Dvacet let Osudů. Oslavte s námi úspěšnou stálici vltavského vysílání

Jak vlastně počátky Osudů tehdy vypadaly?

V roce 2002 se měnilo vysílací schéma Vltavy. A s jeho změnou přišlo také zřízení nové programové řady nazvané právě Osudy. Ovšem jí už předcházel volný cyklus Život, osudy, osobnosti. Šlo o půlhodinový pořad, který se vysílal jednou týdně. Už tehdy se ukázalo, že podobný formát posluchače zajímá, takže se zrodil nový pořad vysílaný každý všední den  - stejně jako dnes – v premiéře půl hodiny před polednem.

Čtěte také

Odhalené vzpomínání Eriky Bezdíčkové, ženy, která přežila hrůzy druhé světové války

Šlo tehdy výhradně o vyprávěné Osudy?

Ne, už v té době začaly vznikat i Osudy čtené. Četby z memoárové literatury v herecké interpretaci byly jednou z důležitých inovací oproti onomu původnímu cyklu. Ovšem celou řadu 3. června 2002 zahájily desetidílné vyprávěné vzpomínky dramatika a spisovatele Františka Pavlíčka. Připravoval je tehdy Jan Kašpar za spolupráce s Vladem Príkazským a připomínáme si je ve vltavském vysílání od 6. června 2022.

Jak moc se vlastně proměnila dramaturgie té řady v průběhu let?

Myslím, že v základu zůstává stejná. Od začátku šlo o zachycení životního příběhu osobností významně činných v oblasti kultury, přičemž kulturu pojímáme jako široce definovanou součást společnosti. Jedná se o osobnosti jednak známější, a jednak ty, kteří nejsou třeba tak mediálně známí, ale jejich otisk a vklad je značný a rádi je tudíž prostřednictvím pořadu tzv. „zviditelníme“

A kdo je tím, který dané osobnosti vybírá?

Náměty přicházejí prostřednictvím rozhlasové dramaturgie, ale nebylo by možné dělat Osudy jen „vnitřními silami“, takže existuje síť spolupracovníků, kteří pořady natáčejí.  Pochopitelně tedy i oni sami chodí s návrhy. Musím říct, že jsou to lidé trpěliví, spolehliví, empatičtí, jsem moc ráda, že „je mám“. Pak také existuje databáze výročí, která chceme na Vltavě připomínat, takže čerpáme i z ní. A spolu s kolegy si samozřejmě o práci často povídáme a všímáme si, co se kolem děje, tudíž některá jména k nám přicházejí sama. Někdy se navíc s náměty ozývají i posluchači. Je to tedy taková symbióza.

Čtěte také

Osudy Jiřího Suchého. Poslechněte si rozhlasové vzpomínky herce, zpěváka a zakladatele divadla Semafor

Ve vysílání slyšíme pět nebo deset půlhodin. Ovšem jak vypadá hrubý materiál, z něhož se pak finální tvar vykřeše?

Je to vlastně takový chameleon, protože na začátku jde de facto o rozhovor. Začíná se tím, že se autor pořadu s tou danou osobností sejde, domluví se na způsobu natáčení, na tématech, na osnově… Tu kostru pak na několika sezeních postupně obalují materiálem, vzniká rozhovor, doplňující komentáře. To, co pak posluchač slyší, je už ale bez otázek, zůstane monolog. Z původních třeba šesti hodin natočeného materiálu vznikne finálně pět půlhodinových dílů. Za každou tou půlhodinkou čistého vyprávění je proto schovaná spousta práce.

A to nepochybně nejen té technické…

Přesně tak. Myslím, že zásadní je si s daným člověkem porozumět, protože se přece jen zpovídá ze svého života, což vůbec není jednoduché, nezřídka se vynoří i otázky sporné, momenty složité, někdy i tragické. Ačkoli se nesnažíme být jakkoli bulvární, to není styl Vltavy, ani tak není snadné dát takhle všanc vlastní život na tak velkorysé časové ploše. No a když se podaří tato část, tak přichází na řadu právě ta technická mravenčí práce seskupování, přeskupování, stříhání a nakonec finálního mixu s mistrem zvuku ve studiu... Ideální ovšem je, když pak posluchač tu velikou práci za tím nijak necítí,když se přistihne, že na konci vysílání by rád ještě poslouchal dál.

Čtěte také

Osudy Zuzany Růžičkové, dítěte z tábora smrti a později první dámy cembala

Dvacet let je dlouhá doba. Kolik osobností se už v Osudech vystřídalo?

V tuto chvíli je to více než 400 osobností zachycených ve vyprávění a 200 prostřednictvím čtených vzpomínek. A pokud by ses ptala na dobu natáčení, je to velmi různorodé. Někdy se nabere materiál během měsíce, někdy během roku a někdy se vzájemně „získáváme“ i několik let. V jednom případě se dokonce stalo, že se s odstupem let dotáčely další díly. Byla to cembalistka Zuzana Růžičková, jejíž osudy spolupracovnice Eva Ocisková nahrávala už v roce 2003 a až o asi 15 let později k tomu dotočila dvě pokračování. Protože až po těch letech byla paní profesorka ochotná mluvit o válečných zážitcích z koncentračního tábora. Tak dlouho to někdy v člověku zraje.

I na tom je vidět, jak výjimečný formát to je. V čem jsou Osudy důležité pro tebe?

Jednak je to ta často skloňovaná orální historie, jejíž důležitost je nezpochybnitelná. A  jednak pro mě osobně je na práci na Osudech ohromné, že se sejdete s člověkem, který vás pustí do svého života, dá vám důvěru a vy zjišťujete, co je to vlastně za osobnost. Zpravidla se navíc točí u něj doma nebo v ateliéru nebo někde, kde se cítí dobře. Všude kolem tak vidíte, jak žije, čím vším je, nebo byl, jeho život plný. A na začátku všeho stojí touha tohle vaše poznání předat dál. Je to úžasná příležitost se s někým seznámit, potkat se s někým, a to setkání přetavit v pořad, který má šanci oslovit široké posluchačské publikum. Uvědomíte si, kolik úžasných lidí naše země má. Kdyby to šlo, přála bych si, aby se všichni objevili v Osudech.