Entomolog Josef Šedivý: Začalo to mandelinkou
Ochrana rostlin před škůdci a nemocemi je skutečná věda. Kdo tvrdí, že ne, asi nikdy neměl zahrádku. Natož pole.
Aby se lidstvo dokázalo uživit, je pro něj ochrana rostlin a zvláště plodin životně důležitá. Zabývají se jí tisíce vědců po celém světě a pochopitelně i u nás. Jedním z velkých znalců tohoto oboru z našich luhů, hájů a hlavně polí byl entomolog Josef Šedivý. V těchto dnech by oslavil 86. narozeniny.
Josef Šedivý se narodil 11. září roku 1925 v rodině drobného zemědělce v obci Líšťany na Lounsku. O hospodaření toho z praxe věděl dost a už od dětství měl zhruba jasno i v tom, co bude jednou jeho hlavní životní náplní. V roce 2005 o tom vyprávěl redaktoru Davidu Hertlovi:
„Já jsem to měl v sobě zřejmě odmalička. Možná k tomu přispěl i otec, který měl rovněž takové sklony; ba dokonce se u nás přezdívalo ‚u Holubářů‘. Já jsem nejdříve začal kroužkovat ptáky v okolí a měl jsem ohromnou radost z toho, když jsem pak dostával zpětné nálezy z Francie nebo z Německa. Ty vzpomínky jsou pěkné. Pak jsem si ale začal uvědomovat, že budu muset hledat zálibu, která by se mohla stát zaměstnáním. A začal jsem se zabývat škodlivostí hmyzu.“
Malér s mandelinkou
Hned na počátku entomologické kariéry se Josefu Šedivému stal velký malér:
„Bylo to v době, kdy se u nás rozšiřovala mandelinka bramborová. Tehdy jsem na jednom pozemku, který byl v druhém katastru, vzal ty brouky, odnesl jsem si je do Líšťan a tam jsem na nich zkoušel, jak dlouho mohou hladovět nebo jak dlouho mohou plavat na vodní hladině. Když jsem skončil, napsal jsem článek do Vesmíru. Přišla na to policie. Já byl v té době na školní praxi z geologie v Jáchymovských dolech, už na Přírodovědecké fakultě. Odtamtud mě poslali zpátky. Přišel jsem na Ústav ochrany rostlin v Dejvicích a tehdejší pan ředitel mi řekl: ‚Tak hele, kluku, máš dvě možnosti. Buď tě nechám zavřít a nebo budeš organizovat ochranu rostlin v Ústeckém kraji.‘ Samozřejmě jsem si vybral to druhé, i když to pro mně byla dost zlá záležitost. Spočívalo to v tom, že každý den ráno občané v některé z obcí, které jsem měl na starosti, nastoupili před obecní úřad, kde byl takzvaný ‚azotář‘ a s ním jsem dohadoval, co ti lidé, kteří přišli, budou celý den dělat. Tak jsem začal. A pak to pokračovalo studiem dalších a dalších objektů, které už nebyly tak rozmarné, jako tento.“
Přemnožená mandelinka bramborová se u nás v 50. letech minulého století stala nejen hospodářským problémem, ale také politickou zbraní. Tvrdilo se, že žravé brouky u nás záměrně vysadili západní imperialisté. Pro mandelinku se vinou propagandy dokonce vžilo označení americký brouk. Není divu, že pokud někdo mandelinky šířil, třeba i neúmyslně v rámci vědeckého studia, mohl mít s režimem podobné problémy. A co teprve začínající badatel...
Od parazitů k chemii
Entomolog Josef Šedivý během svého dalšího vědeckého života publikoval stovky odborných prací. Co sám považoval za svůj nejdůležitější objev?
„Je jich několik. Jako první jsem začal studovat parazitoidy, což jsou hmyzí druhy, které parazitují u jiného hmyzu a snižují tím jeho početnost. Já jsem to dělal na škůdcích, a to jak v polích, tak v lese. Říkal jsem si, jestli by to bylo možné využít k biologické ochraně místo narůstající ochrany chemické. Shledal jsem, že ten prostor tam není, že se ta parazitace pohybuje jen okolo 50%. Tak jsem se začal zabývat tím, jestli není možné regulovat chemickou ochranu, která neustále a neúměrně narůstala. Šlo o to, aby se nedělala schematicky, tak, že by se přišlo k poli a ošetřovalo, ale tak, aby se před ošetřením zjistilo, v jakém stupni tam ten škůdce je. U toho jsem zůstal v různých obměnách až do konce – na takzvané ‚usměrněné chemické ochraně‘, která se dělá až po zjištění stupně výskytu toho kterého druhu.“
Brouci a radioizotopy
Entomolog Josef Šedivý také sledoval, jak dalece se v průběhu let mění spektrum škůdců na jednotlivých plodinách, jaký mají škůdci k těm plodinám vztah a z toho vyvozoval takzvané ‚ekonomické prahy škodlivosti‘. Na základě prohlídky porostu a také klimatických faktorů pak zpracovával rozvahy, co a kdy je pro sedláka přístupné a vhodné. Celých 52 let:
„K těm předchozím pozorováním jsem prováděl i radioizotopová sledování. Pomocí radioizotopů zlata jsme sledovali šíření brouků, kteří byli na porostu ošetřeni – jestli skutečně hynou na tom pozemku nebo se stěhují, a jestli už nejsou rezistentní vůči používanému insekticidu. Došli jsme k zajímavému nálezu, že brouci na řepce, například blýskáček, byl už dvě hodiny poté, co jsme ho označkovali, o kilometr dál, na druhé straně porostu. Druhý den už byl dva kilometry od toho místa a za 14 dnů jsme ho našli 13 kilometrů od místa, na kterém byl vypuštěn. Což pro nás bylo velice zajímavé. Shledali jsme, že ty přípravky, které používáme letecky, nemají takovou účinnost, jako se předpokládalo a že pokud se porost po ošetření vyčistí, neznamená to ještě, že brouci uhynuli, ale že mohli také uletět.“
Teorie a praxe
Odrazily se ve vědecké práci entomologa Josefa Šedivého nějakým způsobem i zkušenosti, které získal při domácím hospodaření? „Dokonce mi to na Přírodovědecké fakultě někteří spolužáci záviděli. Tenhle vztah byl možná motivem i pro Českou zemědělskou univerzitu, která mi nabídla habilitaci a kde jsem několik roků přednášel a byl předsedou při státních závěrečných komisích“.
A co na to říkal jeho otec, který stále hospodařil? „On si do toho nedal příliš mluvit, ale říkal: ‚Kluku, když už jdeš študovat, tak aspoň pro to zemědělství něco udělej, aby ses nemusel vrátit do tý dřiny, která tady je.“
A Josef Šedivý se snažil a pilně vědecky pracoval i ve věku důchodovém. Vždyť v době, kdy si s ním povídal David Hertl, bylo už Josefu Šedivému přes osmdesát let, a stále byl ve svém oboru aktivním badatelem:
„Dělám teď ještě několik věcí jen v krátkodobých úvazcích, jednak pro Chmelařský institut v Žatci a také pro Český mák. Navíc mám ještě jednu osobní zálibu – taxonomii parazitoidů, které určuji i pro sousední země. Zvlášť ty, které škodí na polních plodinách nebo v lesích. A musím se přiznat, že v rámci této práce se mi podařilo dokonce pro vědu popsat 18 nových druhů z oblasti Evropy a Asie, což je i pro mně radost.“
Jaký máte názor na geneticky modifikované plodiny? Nebude to konec vašeho oboru? Nebudeme jednou schopni vypěstovat takové plodiny, které žádní škůdci neohrozí?
„Já soudím, že ne, ale svým způsobem už to dneska můj obor ovlivňuje a dá se předpokládat, že tento trend v ochraně bude pokračovat. Jsou tam určité nedostatky, které vyplývají ze současných poznatků vědění. Dochází tam k brzké rezistenci škůdců vůči těm modifikovaným plodinám, což se dalo očekávat. To je jedna věc. A druhá věc je, že zvláště u těch plodin, které jsou kříženci a nebo druhy blízké divoce rostoucím rostlinám, jako je třeba řepka, dochází velice brzy k nežádoucímu zplaňování s vlastnostmi, které neradi vidíme.“
Jakýmsi opakem genetické modifikace může být biozemědělství. Co si o něm myslíte?
„Biozemědělství je reakcí na to, že se doposud žádným ze způsobů nepodařilo zlikvidovat celé to spektrum škůdců nebo chorob, které spíš narůstá, než by ubývalo. I přes to, že stávající způsoby ochrany by měly vést k tomu, aby k narůstání nedocházelo. Ekologické zemědělství nabízí lidem určitou jistotu, že dostávají potraviny, které neobsahují rezidua použitých chemických látek, a to nejen těch na ochranu rostlin. Pracnost biozemědělství však svým způsobem omezuje objem výroby, a tedy i jeho schopnost nasytit obyvatelstvo.“
Když zavzpomínáte na hospodaření vaší rodiny – bylo to biozemědělství tak jak ho chápeme dnes?
„To bylo biozemědělství, protože tehdy téměř žádná chemie nebyla. A pokud byla, tak je až rozmarné vzpomínat, co se tehdy používalo.“
Já si vzpomínám, že se snad tabákem stříkal chmel...
„Přesně jste to řekl. A pak byly přípravky proti perenospoře, na bázi mědi. A to ještě víceméně převedené ze zkušeností, získaných na révě vinné.“
Co bylo největším nepřítelem zemědělství vašich rodičů? Byli už tehdy nějací skuteční nepřátelé, škůdci?
„V té době došlo k přerodu malovýroby na velkovýrobu a v důsledku toho se měnilo spektrum škůdců. Možnost převést malovýrobu na velkovýrobu velice vázla, protože dělat ručně třeba jednocení cukrovky nebo řez chmele bylo téměř nemožné. Byla poptávka po brigádnících, kteří umožňovali zavádění velkovýroby bez těžkostí. I tak byly problémy, třeba takové, že z počátku docházelo k zaplevelování porostů, váznul sběr kamene, protože to ve velkovýrobě nebylo možné, a řada dalších činností. S tím se družstva vyrovnávala jednak chemizací, což nebylo dobře, a pak velkovýrobou na základě technického vybavení, které ty podniky měly. Úspěšnost jednotlivých družstev byla rozdílná.“
David Hertl svůj rozhovor natáčel v roce 2005, ve kterém entomolog Josef Šedivý slavil své osmdesáté narozeniny. Tři roky poté svou vědeckou práci navždy ukončil. Kromě vědeckých prací po něm zůstaly různé učebnice, atlasy, metodiky, určovací klíče i populární příručky, které buď sám napsal a nebo byl členem autorského kolektivu. Některé z nich byste mohli znát – Nezvaní hosté v domácnosti, Ochrana rostlin na zahradě od jara do zimy, Chemie na zahrádce. Třeba jsou i ve vaší zahradnické knihovničce. Říkali jsme to hned na začátku. I zahrada je věda.
Vysíláno v Planetáriu č. 37/2011, 10. - 16. září.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně doplněno a upraveno.
Čtěte také:
Kam se ztrácí motýli
Chráníme správnou přírodu?
Prospívá zemědělství motýlům?
Hmyz na zahradě bychom si měli hýčkat
