Eutanazie, je změna v trestním zákoně nutná?
Když se řekne dobrá smrt, pro každého z nás to znamená něco jiného. Jinak na ni myslíme ve dvaceti, jinak v osmdesáti. Jinak když jsme zdraví, jinak, když nám něco je. Ať jsou naše zkušenosti a představy o ní jakékoli, většinou se shodujeme na tom, že si přejeme netrpět, neztratit během posledních chvil života lidskou důstojnost.
Přáním většiny občanů naší republiky je neumírat v nemocnici, či domově důchodců. Toužíme odcházet na věčnost, pokud možno mezi svými blízkými doma, nebo v útulném hospicovém zařízení. Žalostně setrvalým faktem však zůstává, že poslední dny života v hospicu stráví pouhé 1% Čechů. A tak, ve většině případů zůstávají naše přání nevyslyšena.
Důvodem je možná to, že za posledních čtyřicet let se slova jako smrt, umírání vytratila z veřejných slovníků, smrti jsme se naučili vyhýbat jako něčemu, co neexistuje. Osvojili jsme si rození a umírání ve státních zařízeních. A ještě dnes, mnoho let po pádu starého režimu, se příliš nezměnilo. Jsou sice ostrůvky lidí, pečujících o smrtelně nemocné a umírající, kteří svou péčí krok za krokem vracejí našincům lidskou důstojnost v posledních chvílích života, ale je jich málo.
Dobrou smrtí také můžeme rozumět euthanasii. Která přišla nedávno na přetřes i u nás. Návrh nového trestního zákona, který počítá s eutanazií jako nově definovaným trestným činem, nedávno předložil kabinetu k projednávání ministr spravedlnosti Karel Čermák, schválili ji ministři a na podzim ji čeká sněmovna. Usmrcení na žádost nemocné osoby by se, po přijetí zákona, trestalo sníženou sazbou, tedy maximálně šestiletým vězením. Podle současné právní úpravy je eutanazie de fakto vražda a hrozí za ni trest 10ti let.
Jsou si ministři, kteří zákon schválili, úplně jisti k čemu jejich souhlas povede? Uzákoněním eutanazie, argumentující snahou o zpřesnění skutkových podstat trestných činů, se jen může zbytečně rozvířit nepředvídatelná lavina zásahů do lidského umírání, která zásadní pohled na to, zda eutanazii legalizovat, či ne, stejně nemění. Pokud novela spatří světlo světa, bude to krok za vyspělejší částí Evropy, proto zákon nebude ani rybou ani rakem.
Jednalo li by se o tom, zda eutanazie ano, či ne v naší republice, pak nechť je dán průchod názorům na tuto otázku. Inspirujme se u Nizozemců, nebo Belgičanů, kteří eutanazii za určitých podmínek legalizovali a rozhodněme si, zda to chceme stejně, nebo ne.
Proč se ale zabývat změnou v trestním zákoně, která není nutná? Za posledních 15 let naše soudnictví nepamatuje jediný proces, kdy by byl případ eutanazie souzen. A navíc, současná právní úprava umožňuje, pokud by k takové situaci došlo, uvalit sazbu sníženou.
Eutanazie... mnohokrát přetřásaná, citlivá, sporná všude na světě. Tam, kde není legalizována, děje se potají, stejně tak jako u nás. Mluví se o tzv. pasivní eutanazii, která vlastně eutanazií není. Jí se zjednodušeně nazývá neprodlužování nadstandardní léčby nevyléčitelně nemocného, nebo umírajícího v bezvědomí, která vede k jeho umělému udržování při životě. V takových případech se léčba omezí na nejnutnější tlumení bolesti a nechá se průchod přirozené smrti. Nepodávají se však žádné látky, které by smrt urychlily. Takový postup dovoluje i křesťanství. Hojně je praktikován i u nás.
Pohnutky vykonatelů eutanazie jsou různé. Někdo je přesvědčen, že pomoci někomu rychleji zemřít je dobrý skutek ze soucitu, jiný tomu říká vražda. Na každý pád se eutanazie dnes pohybuje v takzvané šedé zóně, která je nelegální a její hranice jsou přinejmenším nejasné. O tom, zda a jak se provádí v Čechách aktivní eutanazie lez pouze spekulovat. Za jakých okolností se opravdu jedná o eutanazii? Je to v případě, kdy nevyléčitelně nemocného odpojí od přístroje, který ho udržuje při životě, nebo situace, kdy mu je podána kombinace látek, následkem které trpící do několika hodin, ve spánku, zemře?
Není volání po eutanzii jen důsledkem toho, že o smrti neumíme mluvit? Že neumíme využívat paliativní medicínu a jejím prostřednictvím ulevit nemocnému od bolesti, ostatních tělesných příznaků, psychologických, sociálních a spirituálních?....
Máme sice MC'Donaldy, Zaru i Marks and Spenser, multikina a herny, ale kolik máme hospiců? Neměli bychom se nejprve pomalu učit tomu, že přirozené umírání, nikoli za plentou a v osamocení, patří k životu, stejně jako narození?
Řešit nejprve to, jak umíráme, osvojit si přijetí smrti jako netabuizované součásti života. Naučit se využívat a žádat možností paliativní medicíny. A až pak, až si tyto dětské kroky osvojíme přijmout, nebo legislativně zavrhnout eutanazii v našem právním systému jako legální, či zakázanou. Nevysilujme se na mezifázích, šetřme síly na otevřený střet, na který máme dozajista právo.
