Fenomén boomer shooters. Mají staré střílečky dnešním hráčům ještě co nabídnout?

V jednoduchosti je krása. Na počátku střílečkového žánru nestály spletité příběhy jako v BioShocku ani vybuchující spektákly jako v dnešních kampaních ke Call of Duty. Na počátku byl vlastně spíš labyrint. Bludiště úrovně, které bylo potřeba projít, zlikvidovat v něm nepřátele a sesbírat mnohotvárné klíče k další úrovni. A samozřejmě po cestě neumřít. V uplynulých 25 letech na sebe střílečky postupně nabalovaly další prvky. Vrátit se k simplistickému designu se dnes v herních kruzích považuje vlastně za retro, což sami tvůrci vítají, a přizpůsobují devadesátkové nostalgii třeba i stylizaci.

Sám Honza tvrdí, že si Doom z roku 1993 v rámci vzpomínání zapne zhruba jednou měsíčně. Označení boomer shooter považuje za nepřesné a poněkud pejorativní, protože mezi lidmi narozenými v letech 1946–1964 zas tolik milovníků stříleček není, ale spojení „střílečky generace X“ samozřejmě nezní tak dobře. Mnohem víc tak preferuje původní označení „doomovky“, jak se derivacím z kultovního výtvoru id Software už desítky let říká v Česku.

Můžou staré střílečky zaujmout i hráče, kteří na nich přímo nevyrostli? Pusťte si Quest plný disket, 386 a kvákání.