Flume vydal nejbarevnější dlouhohrající výpověď. Přináší euforické i zapomenutelné momenty
Australský elektronický producent Flume se vrací na scénu s deskou, která zrcadlí jeho poslední tři prožité roky. Nabízí aktuální taneční impulzy, ale také klidné momenty, které vznikly uprostřed domácí přírody, kam se autor uchýlil v době tvrdého lockdownu.
Dekáda uplynula od doby, kdy se – tehdy neznámý – v Sydney narozený mladík Harley Streten pod svým producentským pseudonymem Flume dostal na výsluní skrze vynikající eponymní debut. Ten z něj během roku udělal mezinárodní senzaci. Za dlouhohrajícího pokračovatele nazvaného Skin si Flume vysloužil mimo platinové prodeje i první cenu Grammy v kategorii nejlepší taneční elektronické album.
Není divu, že navázat na předchozí úspěchy vyžadovalo pořádnou přípravu. Terén možných budoucích kroků testoval tři roky nazpět mixtape Hi This Is Flume i třískladbové EP Quits. Největším impulzem, který ovlivnil výslednou podobu desky Palaces, byla nakonec koronavirová pandemie. Ta totiž v Los Angeles usazeného hudebníka vyhnala na australský venkov. Tady, odříznut od neonů velkoměsta, složil výraznou porci materiálu, který na letošní novince najdeme.
Výrazným momentem alba je singl Sirens s hostující Caroline Polachek, bývalou zpěvačkou Chairlift, který Flume vybudoval okolo éterického vokálu připomínajícího stres z neustálého ječení sanitek, které Caroline zažívala na začátku Covidu v Londýně. Vítanou oázou klidu je instrumentální Jasper's Song postavený na neoklasickém perlení klavíru. Vangelis z obláčku se jistě usmívá pod vousy.
Flume se v řadě skladeb, ať už rychlých nebo pomalých, snaží v aranžérské oblasti jít až na samou hranici snesitelnosti, kdy jsou jinak melodicky i vokálně přehledné skladby napěchovány agresivními efekty a stoptimy. Jako pohlazení pak působí skladba Say Nothing s mladou zpěvačkou May-ou nebo atmosférická instrumentálka Go. Obě zmíněné totiž běží relativně plynule od začátku až do konce.
Zvuková konzistence není to, co albu Palaces chybí, spíše koncepční vytříbenost a snaha „udržet příliš mnoho vrabců na jedné střeše“. Řada skladeb třetí řadovky Flumea se jistě ihned zařadí do koncertního repertoáru projektu. Po právu. Kontinuální poslech alba ale dává za pravdu kritikům, kteří už delší dobu tvrdí, že je australský producent spíše excelentním tvůrcem jednotlivých singlů než koncepčním muzikantem s jasně vytříbeným jazykem. Letošní deska tuto vlastnost v dobrém i zlém potvrzuje.
Které prvky, které byly dříve nedílnou součástí rukopisu Flume, jsou tentokrát odsunuty částečně do rohu? Kteří nečekaní hosté na desce spolupracovali? A které momenty jsou spíše slabšího charakteru? Poslechněte si celou recenzi Pavla Zelinky na album Palaces.
