Francouzská pravice se vrací ke křesťanským kořenům. Nejen kvůli islámu
Jedna z otázek, která vyplývá z výsledků francouzských pravicových primárek, se týká role konzervativních katolických voličů. Je vítězství Françoise Fillona možné číst jako návrat katolíků do politiky?
Na tyto a další otázky se deník Libération zeptal sociologa náboženství a filozofa Jeana-Louise Schlegela.
„Návratu katolíků do politiky nevěřím,“ říká Schlegel. Jedním dechem ale dodává, že Fillon dokázal přitáhnout jak tradiční katolické voliče z městského prostředí mimo Paříž, tak přívržence aktivistického katolicismu.
Ti první hodnotí současnou dobu jako „úpadek všech hodnot“, ti druzí jsou převážně mladí lidé, kteří se zhruba před třemi lety postavili proti zákonu, umožňujícímu lidem stejného pohlaví uzavřít manželství.
Špatně pochopená svoboda
Obecně vzato se ve francouzské společnosti v poslední době mluví stále častěji o křesťanských kořenech. Sociolog Schlegel se domnívá, že to má za cíl upozornit na ztrátu určité zásadní složky francouzské identity. „Politizujeme tuto ztrátu, jako by za tím byl zlý úmysl, jdoucí proti křesťanství. Zapomínáme, že sekularizace má s moderními společnostmi mnoho společného,“ upozorňuje francouzský intelektuál.
Téma křesťanských kořenů přinesl do veřejného prostoru papež Jan Pavel II. v osmdesátých letech. Uvědomil si, že západní Evropa plně vyznává individualismus a morální liberalismus, což mělo za následek zákony zajišťující práva homosexuálům a ženám nebo legislativu usnadňující rozvody. Jan Pavel II. měl za to, že v západní Evropě se nakládá se svobodou špatně. Volal proto po návratu ke křesťanským kořenům, což reálně znamenalo např. bojovat proti potratům.
Jak Jan Pavel II., tak jeho následovník Benedikt XVI. samozřejmě věděli, že se jim nepodaří obnovit křesťanskou Evropu dřívějších dob. Toužili ale po společnosti vyznávající křesťanské hodnoty, po demokracii, která se bude inspirovat sociální naukou církve.
Pro islám není místo
Na začátku nového tisíciletí vzbudilo téma křesťanských kořenů polemiku mezi francouzskými a německými politiky. Připravovaná evropská ústava totiž ve své preambuli odkazovala k Bohu a křesťanství, což francouzští představitelé s odkazem na princip laicity odmítli.
Ve Francii se nicméně diskuze o křesťanských kořenech zásluhou Nicolase Sarkozyho postupně posunula do identitární roviny. Křesťanství v ní už stálo proti islámu. V roce 2004 Sarkozy nejprve upozornil na pozitivní roli náboženství ve veřejném prostoru. Při návštěvě papeže v roce 2007 už tvrdil, že téma křesťanské víry přináší „naději“, která dokonce převyšuje francouzský princip laicity. Bývalý prezident Francie se tak ochotně svezl na nostalgii po ztracené křesťanské identitě.
O čtyři roky později, v roce 2011, Sarkozy přichází s tvrzením, že multikulturalismus ve Francii selhal. Přestože není praktikujícím katolíkem, francouzská identita podle něj pevně stojí na křesťanských kořenech. Což dává tušit, že islám v takto definované francouzské identitě nemá místo.
Republikánská Národní fronta
Není od věci připomenout si v této souvislosti postoj Národní fronty Marine Le Penové ke křesťanství. Tato populistická strana, která se těší čím dál větší podpoře Francouzů, se vždy hlásila v prvé řadě k republikánskému principu laicity.
A z těchto pozic také útočí na islám, který z jejího pohledu nemístně zasahuje do veřejného prostoru – ať už modlitbami v ulicích nebo zahalováním žen. I mezi členy Národní fronty se ale najdou lidé, kteří by rádi odkazovali na křesťanskou tradici v daleko větší míře, než je tomu dnes.
Současnou „poptávku“ po křesťanských hodnotách plně vyslyšel pravicový kandidát François Fillon. „Přidal se ke kultuře, která vystupuje proti levicově naladěným intelektuálům ve městech a proti liberálně-anarchistické ideologii května 1968. Fillon motivu křesťanských kořenů sice využívá, své hlavní téma z něj ale neudělá,“ myslí si sociolog Jean-Louis Schlegel.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
