Francouzsko-britské vztahy

Důvodem odkladu byla řečnická přestřelka mezi prezidentem Jacquesem Chiracem a premiérem Tony Blairem kvůli budoucnosti nákladné společné zemědělské politiky na bruselském summitu Evropské unie. Komentátorka rozhlasové stanice Radio France Internationale Valérie Lainé, si nad sporem obou pánů jen povzdechla: "Když francouzský prezident vyčítá britskému premiérovi nedostatek smyslu pro fair play, tak to už je opravdu svět vzhůru nohama".

Jen si v Paříži a Londýně diplomaté začali představovat, jak se začátkem února snad podaří rozházené střepy alespoň zamést, začala se vyhrocovat mezinárodní krize kolem Iráku. Novinové titulky, které kdejakou finesu shrnou do působivé, leč zplošťující zkratky, přisoudily Blairovi roli loajálního stoupence politiky amerického prezidenta Bushe a ze Chiraca zase vymodelovaly politika, hájícího národní nezávislost způsobem hraničícím se zpupností.

Jenže optika,kterou obě země nahlížejí iráckou krizi, není tak rozdílná, jak by se mohlo zdát. V Paříži i v Londýně si umí vážit výsadního postavení, které obou zemím dává statut stálého člena Rady bezpečnosti OSN. Kdyby se Washington rozhodl zasáhnout proti Saddámovi Husajnovi samostatně, bez pověření Spojených národů, Rada bezpečnosti by pozbyla smyslu a s tím by se vytratilo i výlučné postavení jejích stálých členů.

Takovou politickou ztrátu by ani Chirac ani Blair na domácí scéně neobhájili. Právě proto už loni v září vynaložil britský premiér mnoho přesvědčovacího umu, aby americkému prezidentovi vysvětlil, že sólojízdu proti Iráku si Spojené státy sice mohou dovolit vojensky, ale že politická cena by byla vysoká a to pro všechny. George Bush nakonec Blairovi přikývl, že přednost musí dostat postup, vymezený institucemi OSN.

Byla to potom Chiracova diplomacie, která se v mnohém ohledu zasloužila, že v listopadu všech patnáct členů Rady bezpečnosti, včetně Ruska, Číny a také Sýrie přijalo rezoluci číslo 1441, která přiměla Irák, aby připustil návrat zvolených inspektorů.

Bagdádská hra na schovávanou probíhala podle vzoru, se kterým mají diplomaté potíž, protože dává možnost různých výkladů. I Hans Blix, šéf inspektorů OSN, kteří mají zjistit, zda Irák nevyvíjí, nevyrábí ani neskladuje zbraně hromadného ničení, musel ve své zprávě konstatovat: za a) inspektoři nenalezli "kouřící zbraň" nebo-li jednoznačný důkaz, za b) režim Saddáma Husajna dodal zprávu o vlastním odzbrojení, která je plná děr a ke kontrolorům z OSN se chová podle zásady, "pokud chcete něco najít, tak se musíte snažit, my vám rozhodně pomáhat nebudeme".

Kde je v mezinárodních vztazích možný dvojí výklad, tam je o problém postaráno. Britskému premiérovi není co závidět. Doma se mu vlastní labouristická strana na iráckém tématu štěpí ve dví a venku obrazně řečeno už visí za konečky prstů mezi dvěma břehy Atlantiku. Proto minulý týden v pátek tolik přemlouval amerického prezidenta Bushe, že před zásahem proti Saddámovi Husajnovi musí Rada bezpečnosti přijmout ještě jednu rezoluci.

Jako zkušený politik Blair zná diplomatickou násobilku, proto sází na to, že francouzský prezident v poslední chvíli podpoří společnou akci. Chirac zase dává najevo, že hodlá využít pole vyjednávání do posledního milimetru a tom kdy a jak vynese svou poslední kartu, nechce ani mluvit. Členové Rady bezpečnosti se scházejí až dnes, aby si vyslechli argumenty amerického ministra zahraničí Colina Powella.

Jaký proto div, že v úterý v lázeňském městečku Le Touquet na severu Francie se Blair a Chirac dohodli, že přiznají vzájemné rozdíly. Politici upřímnost, jsou-li jí ještě vůbec schopni, nechávají do soukromí. Francouzský prezident a britský premiér byli ale vlastně vzácně upřímní, když na konci své schůzky zdůrazňovali, jak významná je role OSN při řešení irácké krize.

To je názor, který s nimi sdílí mnozí další. Dokonce i idealisté, kteří s předáky mocností nemají důvod souhlasit. Jemný, leč podstatný rozdíl spočívá v postřehu, že Paříž a Londýn v daném případě nesledují abstraktní obecní zájem, ale především zájem vlastní, zájem uchovat si prostřednictvím Rady bezpečnosti zásadní vliv na mezinárodní dění. To může citlivým uším znít takřka nemravně, ale jak jinak vzniká obecný zájem, než jako souhrn zájmů jednotlivců, v daném případě jednotlivých zemí?

Proto není vyloučeno, že nám pánové Chirac a Blair z mlhavého počasu v Le Touquet svou shodou- neshodou vlastně poslali dobrou zprávu.