Generace dnešních skladatelů usiluje o pozornost posluchačů, namyšlenost už minula, míní ředitel institutu Březina

27. září 2021

Je autorem hudby k řadě filmů, mimo jiné Musíme si pomáhat či Knoflikáři, ale i k dokumentům či divadelním inscenacím a píše také opery. „Myslím, že člověk musí psát denně. Ale psát dvě nebo tři věci naráz? Občas jsem to dělat musel, ale nemám to rád a není to pro dobro věci,“ uvažuje hudební skladatel a ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina.

Na tvorbu má prý rád více času. Když má třeba rok na přemyšlení, je skladba hotová i za měsíc.

„Ve chvíli, kdy mám méně času, peru se s tím víc. Vždycky je lepší to nechat pěkně uzrát,“ vysvětluje Březina, který je také autorem hudby k novému muzikálu Mauglí. „Byla to krásná práce, protože mě šéfka baletu v Liberci o to požádala s velikým předstihem,“ upozorňuje.

Čtěte také

Dlouho ale o tom také přemýšlel, protože zhudebnění Mauglího, ať už podobě muzikálu, baletu či opery, je poměrně hodně.

„Ale pak jsme našli cestu, jak z toho udělat něco, co je na půli cesty mezi džunglí a něčím, čemu říkáme jako městská džungle. Jako vztahy někde na periférii, v odlehlejší části města, ne přímo v historickém centru. A to už mi připadalo, že nejde jen o pohádku, ale že je tam něco, co si dnešní mladí lidé spojí se svým životem. Kde se mohou poznat, třeba tam najít nějaké své problémy, své boje o prosazení se v městské džungli,“ uvažuje.

Nakonec to byla nádherná práce, protože jsem směl vstoupit i do libreta a ovlivnit ho. Myslím si, že jsme to udělali na nejvyšší úrovni, jaké jsme schopni,“ věří skladatel.

Čtěte také

Psát hudbu komplikovaně podle něj neznamená kvalitně. To je technická záležitost, kterou se naučí každý ve škole a, jak říká, neznamená to vůbec žádnou přidanou hodnotu.

„Třeba Martinů si sám často u různých skladeb dal načas, dokončil je a pak ještě zvážil, jestli se něco nedá vyjádřit jednodušeji. Protože pokud lze tentýž obsah kvalitně vyjádřit jednodušeji, je to ve prospěch věci. Skladby Martinů posledních let jsou absolutně geniálně prosté, ale přitom pod tou prostotou je vidět, co všechno napřemýšlel, co si zaexperimentoval, kolik komplikací vyzkoušel a z jakých důvodů je vydestiloval do té jednoduché podoby,“ popisuje.

V rozhovoru Březina mluví také o nedávno objevené rané verzi smyčcového kvartetu číslo dvě Bohuslava Martinů.

„Byla to souhra hledání a náhody. My jsme ten rukopis ani nehledali, protože nikdo nikdy neslyšel o nějaké rané verzi druhého smyčcové kvarteta Martinů z roku 1925. Koupil ho na Floridě v aukci náš dobrý přítel, německo-americký violoncellista Jan Vogler. Neměl s ním žádný plán, ale pak se mi ozval. Je to vlastně nová skladba. A je báječná,“ přiznává.

„Musím říct, že jeden z bonusů bádání o Martinů je, že on toho napsal tolik, že je pořád co hledat,“ dodává ředitel institutu Bohuslava Martinů.

Namyšlená hudba

Klasická hudba se podle něj za posledních 40 let příliš nezměnila. Za sympatické ale označuje, že došlo, jak říká, k demokratizaci.

Čtěte také

„Ona (klasická hudba) byla taková elitaristická a strašně se zabydlela ve svém koutečku se zdůvodněním, že kdo tomu nerozumí, tak to je jeho smůla. Myslím, že generace dnešních skladatelů už opravdu usiluje o pozornost posluchačů. Ta namyšlenost, jako co mi je potom, jestli někdo poslouchá to, co já skládám, myslím, že už minula,“ míní Březina a doplňuje:

„Hudba byla podle mě vždy něčím, co bylo na pomezí mezi inspirací a služebností. Vždy musela odpovídat vkusu nějakého zadavatele nebo nějaké komunity. A psát si ji jen pro sebe jen proto, aby to bylo úplně jiné, mi připadá opravdu namyšlené, a vlastně nemoudré. Dostalo nás to trošku do izolace.“

Poslechněte si celé Hovory. Ptá se Naděžda Hávová.

autoři: Naděžda Hávová , kbr
Spustit audio

Související