Harry Martinson: Aniara. Literárně-hudební pásmo z apokalyptické utopie nositele Nobelovy ceny za literaturu

Přírodou, ale také astronomií a kosmem se Martinson zabýval už od 40. let. Se stejnou vehemencí, s jakou studoval traviny a brouky, se zajímal např. o možné mimozemské světy. Ve veršovaném sci-fi eposu vypráví o kosmické lodi, která je po zničení Země odsouzena k zániku v podobě nekonečné cesty vesmírem.

Martinson varuje touto formou před možným zneužitím technického pokroku a vyjadřuje tak své obavy o osud a budoucnost lidstva, ba přemýšlí v této souvislosti i nad marností lidského života. Váha autorovy apokalyptické vize nespočívá v technické pravděpodobnosti detailů, ale v intenzitě vidění a v oprávněnosti její tragické perspektivy. A navíc ve vědomí, že hrůzná vize sice nehrozí momentálně, ale je možná. (Oč děsivěji tato možnost vyvstává dnes, po šedesáti letech od vzniku díla...)

Poté, co mu zemřel otec a opustila ho matka, byl vychováván jako obecní dítě. V patnácti letech utekl na moře a řadu let se protloukal jako námořník a tulák. Po návratu do Švédska debutoval v roce 1929 v antologii Fem unga (Pět mladých) a v témže roce vydal svou první samostatnou sbírku. V další sbírce (Nomád, 1931) už vystupuje jako modernistický lyrik, hledající nový jazyk a nové výrazové formy. Z vlastních zážitků světového nomáda těžil v impresionistických cestopisných črtách Cesty bez cíle. Je autorem také několika románů a esejistických próz, psaných zejména pod vlivem nastupujícího fašismu.