Hledali útočiště před nacisty, skončili v pracovních táborech. Od amnestie Čechů v gulagu uplynulo 80 let

Zhruba deset tisíc mladých mužů uteklo na začátku druhé světové války z obsazovaného Československa do Sovětského svazu. Většinu Čechoslováků zatkla sovětská bezpečnost a soudy je poslaly do takzvaných gulagů. Přesně před osmdesáti lety 3. ledna 1942 ale dostali amnestii, aby mohli bojovat ve vznikající československé jednotce v Buzuluku. Domů se vrátila necelá polovina z nich. Byl mezi nimi i Fedor Kurach. I když v křestním listě měl napsáno František.

„Otec o tom nerad vyprávěl, jeho vzpomínky byly truchlivé. Hranici Sovětského svazu překročil 23. srpna 1940 a 25. srpna v sedm hodin ráno byl zatčen v hraničním pásmu, které bylo pod kontrolou 94. pohraničního oddílu NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí pozn. red.),“ vypráví s důrazem na detaily Erik Kurach.

Čtěte také

Jeho otec a matka se přestěhovali na Podkarpatskou Rus, kterou ale po vypuknutí války obsadili Maďaři a mladého muže čekala služba v maďarské armádě. Proto v 17 letech přešel hranici do Sovětského svazu, kde ho ovšem místo bezpečného přijetí čekaly více než dva roky v různých pracovních táborech.

Většinou s ostatními vězni stavěl železnice v neosídlené krajině a svoji pouť po gulazích ukončil na severu Ruska v městečku Vorkuta.

Mléko rozdělovali vězňům sekyrou

Erik Kurach drží v náručí objemný svazek dokumentů – převrací zažloutlé listiny, ukazuje kopie černobílých fotografií a medaile z bojů na východní frontě. Má toho hodně na srdci a ví o životě svého otce řadu podrobností. Jenom z gulagu moc dokumentů nemá a je odkázaný na otcovy sporé vzpomínky.

„Vyprávěl, že pracovali od rána do večera sedm dní v týdnu i v mrazech pod 40 stupňů Celsia. Měli chatrné oblečení a jídlo na příděl podle toho, jakou dělali normu. Jednoduchými nástroji káceli stromy a kopali základy. Museli často udělat oheň, aby zem rozmrzla. Mléko jim rozdělovali sekyrou, dostávali zmrzlé kostky a k tomu chleba z otrub.“

Smyšlená obvinění

Mnoho detailů o životě svého otce zjistil Erik Kurach teprve nedávno z vyšetřovacího spisu, který získal od historika Adama Hradílka z Ústavu pro studium totalitních režimů. Ten studuje archivy na Ukrajině a zaměřuje se na osudy vězněných Čechoslováků.

Čtěte také

„Do Sovětského svazu utíkali dvěma směry – buď rovnou z Podkarpatské Rusi, nebo z protektorátu přes Polsko a Ukrajinu. Za nelegální překročení hranice byla obvykle sazba tři až pět let. Byli ale souzeni i za údajnou špionáž, různé protisovětské aktivity, celou škálu prohřešků, které si vyšetřovatelé povětšinou vymysleli,“ vysvětluje Hradílek.

Jednání o propuštění Čechoslováků probíhala už předtím, než Německo v červnu 1942 napadlo Sovětský svaz.

 Osvobozeni pro válku

„S představiteli Kremlu vyjednával náčelník Československé vojenské mise v Moskvě plukovník Heliodor Píka,“ vysvětluje Jan Dvořák z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Sověti zpočátku k amnestii zaujímali váhavé stanovisko na rozdíl od Poláků, kterých bylo mnohem víc. Stáli víc o propuštění polských vězňů.“

Heliodor Píka nakonec uspěl, Moskva schválila 3. ledna 1942 vytvoření československé jednotky a zároveň vyhlásila amnestii. Ti co přežili gulag, se začali přesunovat do Buzuluku. „Mého otce propustili až v prosinci 1942 a do Buzuluku se přesunoval dva měsíce,“ říká Erik Kurach. „Útrapy gulagu nepřežila asi čtvrtina vězňů,“ doplňuje historik Adam Hradílek.

Povolení řídit auto podepsané generálem Ludvíkem Svobodou

První československý armádní sbor pod vedením generála Ludvíka Svobody se začal formovat v Buzuluku v roce 1942. „Do bojů se vojáci zapojili o rok později a přes východní frontu se probojovávali do vlasti,“ říká Jan Dvořák. „Řada z nich během bojů zahynula nebo padli do německého zajetí a tam zemřeli. Takže domů se nepodařilo vrátit zdaleka všem.“

Erik Kurach s fotografií svého otce

 Domů přes Duklu

Detaily o osudech československých vězňů skrývají archivy, ovšem historici nemají přístup do těch ruských, pouze do ukrajinských. „Díky vstřícnosti Kyjeva už šestým rokem běží projekt digitalizace ukrajinských archivů, takže získáváme velké množství velmi zajímavých a důležitých dokumentů,“ dodává Hradílek.

František Kurach měl štěstí, přežil i těžké boje o Duklu a domů se vrátil. V 50. letech se dozvěděl, že na Podkarpatské Rusi, která byla v té době už součástí Sovětského svazu, žije i jeho matka a podařilo se mu ji dostat do Československa.

František Kurach zemřel v roce 1972. Jeho syn Erik žije ve Slaném, dál pátrá po detailech z otcova života a chystá se najít a navštívit své vzdálené příbuzné na Podkarpatské Rusi, které nikdy neviděl.

autoři: Ľubomír Smatana , and
Spustit audio

Související