Hrát jen klasický repertoár a byt členkou orchestru nikdy nebyl můj sen, soudobá hudba je mi bližší, říká flétnistka Monika Štreitová. Doma je v Portugalsku i na Sovinci
Se smíchem tvrdí, že všechno řídí z vlaku – na cestách za prací na univerzitě v Evoře totiž ve vagonu tráví pět hodin. Flétnistka a pedagožka Monika Štreitová se sice narodila naproti hradu Sovinec v Nízkém Jeseníku, životní lásku ale našla před šestnácti lety v Portugalsku. O soudobé hudbě, oblíbeném repertoáru i vztahu k otci, fotografu Jindřichu Štreitovi, mluvila ve Vizitce s Renátou Spisarovou.
Hře na flétnu se nejprve učila u své maminky Agnes, ta však brzy rozeznala její neobvyklý talent a každý pátek, jesenickým zimám navzdory, ji ze Sovince vozila do třicet kilometrů vzdálené olomoucké lidušky. Skvělé základy tam dostala od Lubomíra Kantora, v potřebném drilu pak pokračovala i s přísným, ale pečlivým Jiřím Bystroněm na ostravské konzervatoři. Na interpretačních kurzech v Piešťanech pak poznala Miloše Jurkoviče, který tehdy vyučoval flétnu na bratislavské VŠMU. „Nedělal z nás další klony sebe sama, ale z každého vychoval osobitého hráče,“ vzpomíná.
Slovenské prostředí ji coby mladou flétnistku přitahovalo i svým silnějším napojením na mezinárodní scénu, Bratislavu zároveň vnímala jako místo, kde může pracovat na své vlastní kariéře nezávisle na jméně Štreitová. „Náš vztah s tátou byl a je krásný, ostatně odmala jsem mu pomáhala vybírat fotky na výstavu, protože věřil mé intuici. Do Bratislavy jsem šla ale i proto, že jsem se potřebovala osamostatnit.“
Udržuji své kořeny živé
Do svého profilového rozhovoru vybrala vesměs skladby, které čeští i portugalští autoři napsali přímo pro ni. Z rozhlasu se v tu chvíli ozývaly kompozice, na které návštěvníci klasických koncertů vážné hudby nebývají zvyklí; jako kdyby flétna Moniky Štreitové uvolněně konverzovala s různými elektroakustickými zvuky.
Jak ve Vizitce dodala, klasický repertoár nikdy nebyl její sen, navíc hraní v orchestru ji nenaplňuje tak, jako sólová interpretace soudobé hudby. „Hodně si ale hlídám, aby to bylo v rámci jazyka, se kterým se identifikuju. Snažím se neustále udržovat kořeny. Stále se cítím jako Češka, spolupracuji se slovenským varhaníkem Markem Vrábelem, se kterým mám pět recitálů do roka, a taky se skladatelem Michalem Ratajem,“ nastiňuje.
Čtěte také
Přestože je Portugalsko zemí se silně zakořeněnými tradicemi, elektroakustické hudbě se v ní i díky finanční podpoře daří dobře, často se hraje v rozhlase, na koncertech i na specializovaných festivalech. Od devadesátých let navíc v Portugalsku vzniká síť dobře vybavených studií a předmět elektroakustická hudba se vyučuje na třech místech. Jak se Monika Štreitová do Portugalska dostala, jak bojuje se skoliózou, jíž trpí téměř každý hráč na flétnu, a proč by ráda oživila židovskou čtvrť vedle evorské univerzity? I o tom mluvila ve své Vizitce.
Související
-
Barokní flétna má tolik možností, že na ni hraju hudbu renesanci i klasicismus, říká Jana Semerádová
Vede hudební soubor Collegium Marianum, jako flétnistka vystupuje se světovými orchestry i sólisty a jako dramaturgyně připravuje festival Letní slavnosti staré hudby.
-
Nepatřím do žádného klanu. Jsem ojedinělý případ a vůbec mi to nevadí, říká hudebník Jiří Stivín
„Když jdete na pódium s tím, že budete improvizovat, nesmíte o tom přemýšlet,“ odpovídá hudebník Jiří Stivín na dotaz, zda se stalo, že by si někdy nevěřil.
-
Liselotte Rokyta: Panova flétna není nástrojem osamělého pastýře
Virtuózně hraje na Panovu flétnu, která ji okouzlila už v raném dětství. Její příští muzikantskou kariéru předurčil Gheorghe Zamfir.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.