Humanitárec Ondřej Horváth: ČR je stále skvělé místo pro život

Přiznává, že zpočátku ho k jeho současné pozici vedl spíše adrenalin a touha cestovat. „Já jsem dítě listopadové revoluce. Vždy jsem chtěl cestovat. Když se otevřely hranice, začal jsem se zamilovávat do Indie i do jiných oblastí. Přemýšlel jsem, jak skloubit ty zásadní dvě věci dohromady. Tedy jak cestovat a zároveň mít peníze. Nakonec do mě praštila možnost humanitárních organizací,“ říká Ondřej Horváth, který byl v roce 2007 na své první misi v Afghánistánu hned rok a půl. „Teď se na to už dívám jinak. Mám dvě malé děti, nelétám na tak dlouhou dobu. Děti se mě ptají, co tam dělám a jak to tam vypadá. Ne vždy mi to jde vysvětlit tak, aby se to vešlo do jejich dětského světa. Ale vždy si uvědomím, jaké mám štěstí, že mé děti nemusí žít v tom, co já tam vidím,“ dodává Horváth.

V takové Sýrii jste musel často jednat s radikály. Jsou humanitární pracovníci ve válečných oblastech nějak chráněni?

V případě, že jsem tam za Lékaře bez hranic, tak jsem označen tričkem. Což zní možná divně, protože na těch místech by měl mít člověk spíše neprůstřelnou vestu. Ale celá filozofie je nastavená tak, že my jsme na těch kritických místech opravdu jen ve chvíli, kdy nás tam lidi potřebují. To záleží hodně také na nás. Jak se chováme, co děláme, jakým způsobem jsme aktivní. A z toho právě vychází, že to triko vás ve výsledku chrání víc než ta neprůstřelná vesta. Když máte triko, tak předpokládáte, že na vás nikdo nebude útočit, protože populace včetně těch lídrů vás tam zkrátka chce. Nejdůležitější je tam otevřenost a komunikace.

„Bez ekologického zemědělství nás půlka vychcípá,“ říká biolog, který zachraňuje les v Kamerunu

• Upravit
• Smazat

Český biolog Martin Mikeš již několik let žije se svou rodinou v Kamerunu, kam se vydal chránit unikátní mlžný les a učit lidi znovu nacházet svůj vztah k přírodě. V roce 2010 založil neziskovou organizaci Kedjom-Keku, ta poskytuje díky týmu místních učitelů žákům vzdělání, které považuje za základ budoucího úspěchu. Aktuální válečný konflikt mezi vládou a stávkujícími obyvateli v zemi ohrožuje nejen samotné lidi na životech, ale i celý pokus o udržitelný rozvoj.

Zažil jste situaci, kdy vám šlo opravdu o život?

Asi dvakrát. Není to tak, že by to člověk zažíval každý týden. Jednou to bylo v Somálsku a jednou v Dárfúru. V Somálsku jsme se snažili dostat vodu do jednoho místa skupině uprchlíků, která žila v poušti. Navíc to byla skupina uprchlíků, která byla i těmi Somálci dost marginalizovaná. Najednou se začalo střílet. Naštěstí ne na nás, ale přes nás. Ty dvě skupiny se zkrátka rozhodly opětovat několik paleb a my jsme byli mezi. Ty kulky létaly dost blízko. Člověk jde okamžitě k zemi, pak jen čeká a kouká, co se děje kolem. Na to se nedá připravit.

Předpokládám, že sledujete situaci i u nás v České republice. Co je podle vás v ČR momentálně největší problém?

Česká republika je pro mě domov, vždy se sem rád vracím. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych dlouhodobě žil jinde. Myslím si, že ČR je stále skvělé místo na život, skvělé místo pro vychovávání dětí a jiné aktivity. Ale jedna věc mi vadí. Vidím hrozně málo věcí v politice, o kterých bych si myslel, že na ně budeme za pět, deset let hrdí. Těch věcí vidím hrozně málo a trochu mě to mrzí. Myslím si, že věci, které řešíme, a způsoby, jak je řešíme, nezaručují to, že si za deset let řekneme, že jsme to udělali správně.