Iva Holmerová: Invaze Ruska na Ukrajinu oživila u starších lidí vzpomínky. Na tanky v ulicích i okupaci nacisty

Invaze Ruska na Ukrajinu oživila u řady lidí vzpomínky. Vedle pamětníků na srpnovou okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 žijí lidé, kteří pamatují i druhou světovou válku a dobu nacistické okupace.

„Jde o dvě kategorie pamětníků. Po roce 1968 nastala doba nepříjemná, otravná, nesvobodná. Byla to totalita. Určitě je to ale nesrovnatelné s tím, co lidé zažívali během druhé světové války, v době koncentračních táborů,“ přitakává v pořadu Jak to vidí... ředitelka Gerontologického centra v Praze Iva Holmerová.

Zlo páchané člověkem

Právě u těchto lidí je nutné si uvědomit, že jejich vzpomínky mohou být nesmírně traumatizující. „Důležité je proto spíše jim naslouchat a podporovat je, pokud o prožitých hrůzách vůbec chtějí mluvit.“

Čtěte také

iROZHLAS

Před 83 lety obsadila německá armáda zbytek Československa. O den později pak vznikl protektorát

Nejhorší na prožitých traumatech je podle lékařky vědomí, že zlo působí sami lidé. Přesto je Iva Holmerová přesvědčena, že otřesné zkušenosti mohou člověka do jisté míry zocelit.

„Příkladem byla nedávná pandemie koronaviru, kdy se zdálo, že staří lidé zvládají situaci lépe než mladí. Pandemie ale s sebou nesla jedno velké pozitivum ve srovnání s válkou. Jednalo se o externí faktor, virus, který se rozšířil. Nebylo tam to člověkem páchané zlo, násilí a destrukce.“

Ti nejzranitelnější

Situace na Ukrajině zasáhne nejvíce přes veškerou pomoc ty nejzranitelnější. Nesmírně kritická je pak situace starých lidí. „Konfliktem nejvíce trpí matky s dětmi, nasazení vojáci a zejména staří lidé, kteří neutíkají, ale zůstávají v místě konfliktu,“ upozorňuje Holmerová.

„Tito lidé zůstávají, protože je to jejich místo, kde celý život žijí. Myslí si, že se s tím nějakým způsobem vypořádají, že to přečkají. Přece jenom čas starým lidem plyne jinak, nejsou tak netrpěliví a myslí si, že je hrůzy minou a že budou moci počkat, až bude situace lepší. Na úkor sebe upřednostňují ve svých rodinách mladé a děti, které posílají do bezpečí.“

I proto má smysl pomáhat. Vědomí, že je o jejich blízké v cizí zemi postaráno, může starým lidem zůstávajícím v místě konfliktu nesmírně pomoct. „Zřeknout se trochy svého pohodlí, kterého máme dost, je teď namístě. Nemyslím si, že jde o nějaké zvláštní konání dobra. Neměli bychom se sami nad sebou dojímat, pomáhat je naše povinnost. Jsem ráda, že se k solidaritě připojilo i naše Gerontologické centrum.“