Jack London: Ten náš Flíček. Inteligentní, ale nepoddajný pes a drsná Aljaška konce 19. století

Flíček byl nadmíru inteligentní, ne však tím správným směrem. Byl zřejmě příliš chytrý na to, aby pracoval. Uměl se včas vytratit, a včas také vrátit zpátky. Ač k nepoužití, nešlo se ho zbavit. Měl v sobě začarovaný život.

Text vyšel například v povídkovém souboru „Volání divočiny“ v roce 1908.

Cena psů byla vyhnána vysoko a zaplatili jsme za něj sto deset dolarů. Vypadal, že za to stojí. Pravím „vypadal“, neboť na pohled to byl jeden z nejpěknějších psů, jakého jsem kdy viděl. Vážil tak asi necelých třicet kilo a měl všechny znaky dobrého saňového tahouna. Dodneška jsme nedokázali rozeznat jeho rasu, nebyl to severský vlčák, ani malamut, ani z chovu od Hudsonova zálivu. Vypadal jako všichni tři a zas jako žádný z nich. A navrch ještě měl v sobě něco ze psa bělošského, protože na jedné straně uprostřed té míchanice žluté, hnědé, červené a špinavě bílé, což byla jeho převládající barva, měl flíček černý jak uhel a velký jako kotlík na vodu. Proto jsme mu říkali Flíček.
Jack London: Ten náš Flíček

Jack London

Za svoji přibližně dvacetiletou literární kariéru napsal Jack London (1876 -1916) bezmála dvacet románů, téměř 200 povídek a mnoho článků a reportáží. Jeho dílo bylo přeloženo do více než stovky jazyků.

První Londonovou knížkou přeloženou do češtiny byl povídkový soubor „Když se Bůh směje“, v nakladatelství J. R. Vilímka vyšel v roce 1910. Bílého tesáka si čeští čtenáři mohli poprvé přečíst v roce 1913.

Málokdo ví, že ve své době jeden z nejčtenějších a také nejlépe placených spisovatelů, byl také vášnivým fotografem. Během nepříliš dlouhého života pořídil přes 12 tisíc snímků. Zachytil na nich vše od drsného života londýnských bezdomovců přes rusko-japonskou válku až po domorodce obývající ostrovy v jižní části Tichého oceánu. Většina jeho fotografií byla poprvé zveřejněna až v roce 2010 v knížce „Jack London Photographer“.