Jak se cestuje loďo-stopem přes Atlantik? Matěj Vohryzek říká, že je to dřina, která stojí za to

Zatímco v České republice je pojem loďo-stop něco poměrně nezvyklého, v přímořských státech to tak nezvyklé není. Matěj vysvětluje, že majitelé plachetnic často potřebují na palubě pomocníka. „Když loď nonstop pluje přes Atlantik, musí se přes den i v noci držet kurz, hlídat vítr, musíte dávat pozor, abyste se nesrazili s jinou plachetnicí… Vy kapitána lodi nic nestojíte, takže to je win-win situace,“ říká loďo-stopař Matěj. Dodává, že nemusíte mít nějaké zásadní mořeplavecké dovednosti, ale že stačí mít dvě ruce, selský rozum a hlavně odhodlání, protože plavba je skutečně hodně náročná.

Člověk se podle Matěje musí připravit na to, že bude po řadu dní na velmi malém prostoru s lidmi, které většinou skoro nezná, a je pravděpodobné, že to po chvíli začne být velmi psychicky náročné. Jednoduché to ale není ani po fyzické stránce.

„Na plachetnici jsme neměli lednici, takže k jídlu byla většinou ryba, kterou si člověk musel ulovit, a nějaká zkažená zelenina,“ říká Matěj. Druhá těžká věc byl podle něj nedostatek pitné vody, kterou se musí velmi šetřit. Zřejmě nejtěžší, ale zároveň i nejkrásnější byly podle něj devítihodinové noční hlídky. Během nich právě dohlížel na to, aby se loď nevychýlila z kurzu, nebo měnil plachty v případě, že se změnil vítr. Chvíle, kdy kolem vás v noci svítí plankton, v moři se odráží hvězdy a vy máte pocit, že jste sami uprostřed moře, prý ale za všechnu námahu stojí.

Víc o loďo-stopu se od Matěje Vohryzka dozvíte v úterý 26. března od 22:00 na cestovatelské přednášce v rámci akce Diáky v pražském Bio Oko.