Jan Fingerland: Tuniský volený autokrat experimentuje s xenofobií
Co je důležitější zpráva o dnešním Tunisku – že policie rodící se diktatury zatýká představitele opozice, anebo to, že se proti tomu zatím ještě konají velké protesty? Anebo že nastupující prezident autokrat nečekaně experimentuje s něčím, co zatím používali hlavně protiimigrační populisté v Evropě?
Tunisko bylo první a současně nejnadějnější kapitolou arabského jara, které vypuklo koncem roku 2010. Teď jako poslední opouští cestu k demokracii. Uzavřel jí prezident Kaís Saíd, který předloni ve svobodných volbách porazil stranické kandidáty i za pomoci populismu, a od té doby se věnuje odbourávání všech výdobytků jasmínové revoluce.
Kupředu zpátky
Čtěte také
Ovládl justici, nechal zavřít parlament, změnil ústavu i volební zákony a přisoudil si vysoké pravomoci. Jeho legitimita je ovšem nízká, změnu ústavy odsouhlasila veřejnost za účasti méně než 30 procent voličů, k volbám na přelomu roku jich dorazilo dokonce už jen asi deset procent.
Nyní jakoby se Tunisko vracelo na počátek, prezident vládne pomocí policie, nechal uvěznit představitele opozice proti sobě a nazývá je zrádci, zločinci, nebo dokonce rakovinou a zavírá je do detenčních center pro teroristy. Posílení policie paradoxně financoval Západ v obavách z džihádistů a představitelé bezpečnostních složek společně se Saídem zjistili, že mohou žít ve společné pohodlné symbióze a nezatěžovat se právním státem a demokracií.
Čtěte také
Napomáhá mu apatie společnosti, která je unavená sháněním obživy. A také pocitem, že demokracie v Tunisku selhala, nevyřešila problém chaosu, chudoby ani korupce. Cestu k absolutní moci mu usnadnilo i to, že mocné sekulární odbory neprotestovaly, když Saíd zasahoval proti islamistické straně An Nahda, protože spolu měly spory. Teď policie zatýká odboráře i islamisty, podnikatele i mediální bosse – a vzniká otázka, jestli na protesty už není pozdě.
Velké demonstrace se ale nakonec konají, v sobotu povolená, a v neděli dokonce nepovolená, lidé prorazili bariéry, aby se dostali na třídu Habíba Burgiby, kde se podobná shromáždění obvykle konají. Dynamice protestů napomáhá rychle se zhoršující ekonomický stav země. K dostání nejsou základní potraviny jako olej či těstoviny, na hospodářství dopadl covid i válka na Ukrajině. O to víc bude chtít prezident utahovat šrouby.
Vnitřní nepřítel
Čtěte také
Aby odvrátil pozornost od těchto skutečností, vytáhl nečekanou kartu. Tunisko mělo už nějakou dobu problém s ilegálními přistěhovalci ze subsaharské Afriky, kteří se v zemi chtěli usadit nebo čekat na příležitost k přeplavení se do Evropy. Ve 12milionové zemi jich je několik desítek tisíc.
Současně tito lidé měli velké obtíže získat pracovní povolení nebo legalizovat svůj pobyt. Zároveň se v tuniské společnosti šířil rasismus proti lidem černé pleti a zemí už jednou nedávno projela vlna násilností, více či méně spontánních a vůči každému, kdo vypadal jako migrant.
Tento problém prezident Saíd využil, slovně zaútočil na přistěhovalce i na nejmenované údajné organizátory pokusu zničit arabskou a islámskou identitu Tuniska a snahu je – údajně – řízeně „poafričtit“. Vlastně zopakoval spikleneckou teorii o velkém nahrazení, kterou ovšem v Evropě někteří krajně pravicoví mluvčí používají proti všem Afričanům, i těm arabským.
Čtěte také
Kaís Saíd tak podnítil další vlnu útoků na černochy, při které byl nejméně jeden člověk ubodán, několik žen znásilněno, stovky lidí zatčeny anebo vyhozeny z bytu či z práce, dokonce i když se jednalo o studenty, a nikoli migranty. Pošty prý odmítají obsloužit černé zákazníky, telekomunikační firmy jim nedobíjejí telefony, taxikáři je odmítají vzít na palubu.
Současně se objevila tisícihlavá demonstrace, která prezidenta vyzvala k omluvě za rasisticky znějící výroky. Pod tlakem protestů Africké unie už částečně změnil rétoriku, ale problém zůstává.
Kaís Saíd se zřejmě pokouší zavést inovovaný typ blízkovýchodní diktatury založený na populismu a xenofobii. V něčem se podobá té, kterou Tunisané před dvanácti lety svrhli, v jiných ohledech je nová. Možná není náhoda, že se tak děje ve dnech, kdy se i v Alžírsku a Egyptě odehrály nejrůznější kroky proti opozici pod záminkou boje proti národnímu ohrožení. Otázkou zůstává, jestli je to opravdu konec arabského jara, nebo začátek nějaké další vlny.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
