Jaroslav Durych nešel nikdy s hlavním proudem

V meziválečné republice byl Durych bojovným náboženským radikálem, který si byl – řečeno s nevelkou nadsázkou – jist tím, že svět může spasit jen návrat k víře předků a pokud se tak snad nestane, má vše shořet v pekelných plamenech.

Čtěte také

Perem proti válce. Československý PEN klub vznikl téměř před sto lety

O jeho vypjatém postoji svědčí třeba skandál, který vyvolal jeho článek z roku 1923. Pod titulem Staroměstský ryňk vyšel v Lidových listech a Durych v něm důrazně žádal zbourání Husova pomníku na Staroměstském náměstí v Praze. Reakce „lidu“ byla okamžitá, skupina Durychových odpůrců se sešla před jeho domem a vytloukli mu okna.

Vystudovaný lékař Durych bývá často řazen k okruhu katolických spisovatelů a nejčastěji je jeho jméno zmiňováno jedním dechem s Jakubem Demlem a Janem Zahradníčkem. Tak jednoduché to není: Jakub Deml měl své nejslavnější období ještě před první světovou válkou a Jan Zahradníček je až Durychovým generačním následovníkem.

Do české literatury vstoupil Durych baladickými básněmi, ale osobitý umělecký výraz nalezl v próze. Vrchol jeho tvorby představují historické prózy z pobělohorských dějin: třídílný román Bloudění (1929) a soubor tří povídek Rekviem (1930).

Čtěte také

Rudá muzika. Jak stát po únoru 1948 nutil umělce k propagaci tendenční tvorby

Durych naprosto souzněl s duchem a kultem baroka a barokního vidění světa; zvláštní postavení v jeho hodnotovém žebříčku měla chudoba jako předpoklad ostatních životních kladů – čistoty, nevinnosti a krásy. Psal také romány a dnes už téměř zapomenuté cestopisy, například z cest do Říma nebo Německa.

Po celou první republiku Durych ostře vystupoval proti představitelům české levicové a demokratické kultury, vymezoval se proti liberálním hodnotám a republikánskému duchu meziválečného státu. Jeho útoky proti Karlu Čapkovi šly až do takových krajností, že jej v novinových polemikách coby nevojáka označil za štátskripla s „nedostačivostí morální“. Dodatečně se Durych za vše kál – stejně naplno a upřímně, jako předtím útočil. Bylo to ale marné, v poválečných letech žil a tvořil odsunut do ústraní, izolován od kulturního života. Byl už natolik nevýznamným, že nebyl zařazen do žádného z politických procesů 50. let proti katolickým spisovatelům. Jeho díla nebyla dlouho vydávána a později vycházela v omezeném výběru. Zemřel 7. dubna 1962 v Praze.