Jiří Horčička

Rozhlas se stal osudem i údělem Jiřího Horčičky. Syn drobného živnostníka, jenž v Praze hledal záchranu před dopadem hospodářské krize, se již ve svých deseti letech (1937) stal dětským rozhlasovým hercem. Zdravotní handicap (obrna) mu po jevištním debutu zabránil věnovat se divadlu, pro rozhlas ho objevil a do světa rozhlasového slovesného umění uvedl Miloslav Disman. "Disman byl člověk, který vytvořil můj osud." V letech 1937-1948 odehrál Horčička jako dětský herec množství rolí a účinkoval v desítkách živě vysílaných pořadů. Byl členem Dismanova dětského rozhlasového souboru i svazáckého Souboru Julia Fučíka, který se od DRDS v roce 1948 konfliktně odčlenil.

Byl přijat ke studiu na DAMU k režiséru E. F. Burianovi. Stav výuky, zájem o rozhlas a stále intenzivnější zapojení do rozhlasové tvorby i provozu však způsobily, že studium nedokončil. (Sám pak v 60. a 90. letech příležitostně přednášel studentům teatrologie na FF UK a dramaturgie a režie na DAMU.) "Dne 11. 10. 1948 jsem podepsal celoživotní smlouvu s rozhlasem." Horčička se stal asistentem režie a administrativní silou "pro všechno". Šéfrežisér J. Bezdíček jej pedagogicky pověřoval spoluprací s tehdejšími osobnostmi radiofonní režie M. Jarešem, P. Pražským a B. Hradilem. U Hradila také Horčička poprvé "načerno", jako asistent, debutoval samostatnou režií dramatizace Verneova Ocelového města (1948). Režisérskou smlouvu dostal v roce 1950.

Počáteční léta Horčičkovy režijní praxe byla limitována sovětizací Čs. rozhlasu, označením rozhlasové hry za ideově nebezpečný formalismus, šířením konceptu Divadla u mikrofonu a uzavřením radiofonie za železnou oponu, kam nepronikaly ani myšlenkové, ani tvarové podněty. I v těchto omezeních na sebe Horčička upozornil výraznou interpretací hry Suchovo-Kobylina Svatba Krečinského (1955). Přelomovou inscenací se však v roce 1958 stala Čapkova Válka s mloky (dramatizace J. Strejčková), výrazně auditivní tvar využívající možností dynamické montáže, technického zpracování hudebního a ruchového základu a jeho povýšení z ilustrativní na samostatnou sémantickou složku inscenace. "Žánry, které k sobě zdánlivě nejdou, se dostaly do konfrontace a vytvořily jednotnou linii. (...) Byla to spekulace. Jako hra, která nemá návod. Všechno musí být jinak." Možnosti dynamické montáže dále ověřil v inscenaci Kazmar-Šaty-Jafeta (1960, J. Ptáček podle M. Pujmanové). "Má touha byla nahradit konvenční něčím novým, neopotřebovaným, neoposlouchaným." V roce 1959 se stal zástupcem šéfrežiséra Bezdíčka, záhy pak šéfrežisérem. V této funkci působil až do normalizace, kdy byla zrušena. Jako šéf změnil postavení i odměňování rozhlasových režisérů, rozpustil rozhlasový herecký soubor, k režijní práci přivedl řadu vynikajících tvůrců, podílel se na osvojování stereofonie v rozhlasové slovesné tvorbě.

Horčička se jako tvůrce i organizátor výrazně podílel na evropském úspěchu české radiofonie. Na Prix Italia získala Cenu Italského rozhlasu a televize jeho inscenace rozhlasové hry L. Aškenazyho Bylo to na váš účet (1964), hlavní cenu Linka důvěry M. Stehlíka (1966) a Neodvratný skon maratónského běžce J. Vilímka (1969). Pro rozhlas v Hamburku natočil Horčička na objednávku německou jazykovou verzi Války s mloky s českými herci. To jemu, české dramaturgii a dalším režisérům otevřelo cestu do Evropy. Sám Horčička natočil v 60. letech kolem třicítky inscenací v různých německých studiích, ale také ve Slovinsku, Maďarsku, Finsku a Sovětském svazu. S jedinou výjimkou šlo vždy o texty českých a slovenských autorů.

Významná je Horčičkova spolupráce s dramaturgy J. Strejčkovou a J. Ptáčkem. Původní tvorba pro rozhlas jej vždy zajímala více než adaptace klasického dramatu. Vedle zmíněných autorů Aškenazyho, Stehlíka a Vilímka realizoval např. také texty M. Uhdeho Výběrčí (1967), I. Vyskočila Cesta do Úbic (1967), P. Karvaše Sedm svědků (1967), I. Klímy Ženich pro Marcelu (natočeno 1969, prem. 1990), K. Copa Hodiny (1963), A. Lustiga Pražské křižovatky (1965), I. Hurníka Moli (1967), J. Ptáčka Jistý den daleké minulosti (1965), O. Daňka Přepadení Národní banky (nat 1969, vys. 1989), K. Sidona Dvojí zákon (1969). Do zlatého fondu nesporně patří z jeho tvorby 60. let i první uvedení rozhlasové hry S. Becketta Všichni, kdož padají (1965) a impozantní Aischylova trilogie Oresteia (1966).

V normalizačním vedení Čs. rozhlasu byl veden spor o to, zda Horčičku poté, co byl vyloučen z KSČ, z rozhlasu vyhodit, či jeho talentu využít a přitom umenšit jeho autoritu a vliv. Byl na oficiálním seznamu osobností, jež měly být z rozhlasu "vykádrovány". Funkce šéfrežiséra byla zrušena. S dramaturgyní a dramatizátorkou J. Strejčkovou roztočil sebezáchovně na začátku normalizace cyklus dramatizací Simenonových "maigretovek" s R. Hrušínským, nedokončení projektu by způsobilo hospodářskou škodu. "Neproplouval jsem, byl jsem proplouván." Horčička zůstal v rozhlase i přes cílenou snahu penzionovat jej v roce 1987. Nebyl jednoduchá osobnost, jako umělec byl často vyhraňující se solitér. Ovlivnil generace tvůrců, ale jako učitel nepřipravil v pravém slova smyslu žádného svého pokračovatele. Přesto se mu podařilo věnovat se tvůrčí práci v rozhlasových studiích vlastně nepřetržitě celých šedesát čtyři let života. Zejména v 80. letech hledali pro dynamický, látky se dramaticky zmocňující a rozhlasově opulentně ji vyjadřující Horčičkův naturel dramaturgové (především J. Strejčková, J. Vedral a I. Hubač) materiál v literárních předlohách, jež byly dramatizovány a stereofonně realizovány. Do zlatého fondu patří např. čtyřdílná Tolstého Vojna a mír (1978), pětidílný Haileyův Let do nebezpečí (1981) - obojí v dramatizaci J. Strejčkové, Horčičkovy vlastní dramatizace a dramatizované četby E. Basse Cirkus Humberto (1980) a Klapzubova jedenáctka (1990), Bulgakovův třídílný Mistr a Markétka (1988) a devítidílná realizace Werfelova románu Čtyřicet dnů (1998) - obojí v dramatizaci J. Vedrala, Neffovy dramatizace verneovek, zmíněné Strejčkové dramatizace Simenonových detektivek, Tolkienova Hobita (1996) a mnohé další.

Již v 80. a pak v 90. letech pracoval Horčička opět na původních rozhlasových textech s českými autory: Z. Mahler Číslo 3711 (1981, premiéra 1991), P. Hanuš Balada z podzemí (1981), M. Kubátová Javorová víla (1984), R. Ráž Neodeslané dopisy (1988), J. Vedral Delfy (1989), M. Uhde Zubařovo pokušení (1990), K. Sidon Třináct oken (1991), F. Pavlíček Rytíř don Quijote de la Mancha (1992), E. Kriseová Dům (1993), J. Mašínová Levá a pravá (1996), po celá 90. léta zpřítomňoval Aškenazyho rozhlasové dílo vytvořené v emigraci. Svou režijní tvorbu uzavřel v roce 2001 dvoudílnou hrou M. Lázňovského Merlinův odkaz.
"Při práci ve studiu ho vždycky charakterizovala soustředěnost, nadšený elán, energická výbušnost, pokorné a přísné sledování temporytmu, pevná ruka. (...) Když si dnes poslechnete Horčičkovy první režisérské práce a srovnáte je s jeho pozdějšími inscenacemi, zjistíte asi jako já, že jeho osobitý přístup k rozhlasové realizaci scénářů byl od začátku jeho umělecké dráhy výrazně originální" (J. Strejčková).

J. Horčička je podepsán pod stovkami rozhlasových realizací a inscenací, pracoval s pěti generacemi českých herců. Byl rozhlasovým objevitelem a pedagogem, podílel se významně na vývoji české slovesné a dramatické kultury a svou prací obohatil akustickou paměť národa, což bylo v r. 1986 oceněno udělením titulu zasloužilý umělec.

28. 10. 2007 udělil prezident republiky Jiřímu Horčičkovi in memoriam Medaili Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.