Jizerky tajemné, krásné i trpící ve strhujícím „horském“ filmu

Často opakujete, že Jizerské hory jsou z našich pohoří nejvíc ovlivněné člověkem. V jakém smyslu?

To říkají odborníci. Začalo to už za Marie Terezie, kdy skláři prakticky vykáceli smíšené lesy a nahrazovali je rychleji rostoucími smrky. Potřebovali další dřevo pro sklářské hutě. Nepříznivé procesy pak vyvrcholily spadem toxických látek z uhelných elektráren v padesátých letech minulého století. To jsou dva nejsilnější aspekty, které Jizerské hory ovlivnily.

Takže člověk si z Jizerských hor spíš bral, než že by jim něco dával…

Náš film ale není o tom, jak člověk Jizerky ničil. Je o jejich krásách, vypráví příběh Jizerských hor od jejich vzniku po současnost. Snažili jsme se zaznamenat a odvyprávět všechno podstatné. Samozřejmě ale musíme zmínit i to, že bez působnosti člověka by ty hory byly jiné. Koneckonců – které by nebyly? Náš film ale není agitátorský, není politický. Je o přírodě.

„Bez působnosti člověka by ty hory byly jiné. Koneckonců – které by nebyly? Náš film ale není agitátorský, není politický. Je o přírodě,“ říká Viktor Kuna|foto:archiv Viktora Kuny

Situace se opakuje, člověk se ze svých chyb nepoučí. I to jsou vaše slova v souvislosti s filmem Jizerské hory. Které chyby opakujeme?

Lidé z podhůří prodávali dřevo do Saska a skláři v 18. století potřebovali rychle nové. Sázeli tedy smrky, které už jsme zmínili. Jizerské hory, jejich lesy, začaly být náchylné na větry i na kůrovce a hlavní chyba byla, že pokácené nebo vyvrácené plochy byly osazovány smrky z Rakouska, tedy stromy, které pocházely z jiných ekologických podmínek. Rakouské smrky zdejší podmínky nevydržely. Ničily je větry a na začátku 20. století přišel kůrovec. Potom Jizerky takřka lehly popelem, totálně je zničily síra a dusík z polského lomu a elektrárny Turów a východoněmeckých elektráren. A lesníci je znovu osázeli smrky! Je otázka, do jaké míry opakovali chybu, vlastně to mysleli dobře – domnívali se, že dovezené smrky budou více odolné imisím. Ony asi byly, ale napadali je jiní ničitelé.   

Před pěti lety jste přišel s dokumentem o Krkonoších. V čem se liší pojetí a forma filmu o Jizerských horách od toho o Krkonoších?

Krkonoše byly, řekl bych, procházkou po horách. Mluvili jsme o jejich vzniku, o důlní činnosti a budním hospodaření, hrabě Harrach tu táhl pastevectví do nejvyšších poloh a pásl se tu dobytek, v jeden čas i deset tisíc kusů, aby byli zdejší lidé soběstační. Tenhle jev vidíme v Jizerkách jen velmi málo. Jizerské hory, a jde o podhůří i vyšší polohy, se ale proslavily tím, že už od konce 18. století tu vznikaly sklárny. Proč i v horách? Protože v podhůří vykáceli všechno dřevo, tak museli jít nahoru. Sklárny a sklářství – to je pro tento kraj podstatná a důležitá věc. 

Jak to tu bylo s textilním průmyslem?

Ten byl v podhůří. Koncem 19. století patřilo jizerskohorské podhůří k největším textilním centrům v Evropě. Náš film se ale zaměřuje především na to, co se dělo v samotných horách.

Ve filmu Jizerské hory se dotýkáte i některých tajemných záležitostí. Tajemně vždycky působily například zdejší mokřady.

Mokřady byly zahaleny tajemstvím od pradávna. Byla to půda, která byla mokrá, lidi se toho báli, mohli tam spadnout, domnívali se, že je tam velká hloubka. Ve filmu rozkrýváme podstatu jizerskohorských rašelinišť a jejich pozitivní vliv na okolí, na přírodu a život člověka. Mnozí turisté profrčí okolo na kole nebo na běžkách, a nevědí, co mají kousek od sebe.

Snímek z filmu Jizerské hory |foto:Viktor Kuna

Při práci na filmu jste točili ve vodě, pod vodou, nad zemí i pod zemí…

V podzemí se dostáváme do dolů. Už v 16. století se tu těžil cín, a my jsme točili v těžebních štolách. Máme unikátní záběry – jedna z těch štol je celá zatopená a potápěčský výzkum tam teprve začíná. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli být s kamerou u toho.

Krásné obrázky máte i z polské strany Jizerských hor!

Polská část Jizerek je sice menší než ta česká, ale je krásná, svahy jsou tam dokonce prudší než na naší straně, a je pro nás neznámá. Polské části věnujeme hodně prostoru.

Nebojíte se, že po zhlédnutí vašeho filmu budou turisté chtít vidět vzácná místa, která ukazujete, a budou je ničit ještě víc než doposud?

Toho se pochopitelně hodně bojím. Zástupci Agentury ochrany přírody a krajiny, se kterými jsem spolupracoval, mě prosili, abych některá konkrétní místa se vzácnými rostlinami raději neukazoval. Šlo například o unikátní chladnomilné rostliny, které se tu uchovaly díky vlhku a chladu zmíněných rašelinišť. V tom jsme se tedy snažili návod na to, kam jít a ještě víc ničit, turistům nedávat. Osobně ale doufám, že efekt filmu bude přesně opačný – až ho lidi uvidí, budou se ke zdejší přírodě chovat citlivěji než předtím.