Jsou maďarské komunální volby referendem o Gyurcsányovi?

29. září 2006

Zdroje inspirace Ference Gyurcsánye je možné vystopovat někdy snadno, jindy s obtížemi a pochybnostmi. Když ve svém videoklipu tančil, vzorem mu byl britský premiér z filmového plátna, to bylo všem jasné. Tuto středu se maďarský premiér možná nechal inspirovat papežem. Jenže to, co stačilo hlavě katolické církve - vyslovit lítost nad reakcemi muslimského světa, které jeho vystoupení vyvolalo - v případě politického hříšníka Gyurcsányova formátu nemusí stačit. Gyurcsány se omluvil za vulgární slovník, kterým se k prohřeškům svým i celé své vlády letos na jaře přiznal.

Lhaní samo, lhaní o skutečném stavu ekonomiky země, předmětem omluvy nebylo.

Co na to voliči, uvidíme tuto neděli, kdy se v Maďarsku uskuteční komunální volby. Původně ničím výjimečné klání se podle lídra opozice Viktora Orbána má stát referendem o politickém přežití současného předsedy vlády. Tuto představu o hlasování do místních zastupitelstev však odmítají nejen vládní strany, socialisté a jejich koaliční liberálové, ale také menší z opozičních stran - Maďarské demokratické fórum, které v letech 1998 až 2002 bylo ve vládě s Orbánovým Fideszem. Nechtějí, aby se do místní politiky promítaly souboje "těch tam nahoře". Každému je přitom jasné, že lídr opozice chce nastalou situaci využít přinejmenším k odstranění socialistického rivala.

Když minulé pondělí předseda Fideszu přerušil svou návštěvu Bruselu a předčasně se vracel do bezmála "revoluční Budapešti", patrně očekával, že účastníci lidových bouří, které si vyžádaly asi 250 zraněných a milionové škody na majetku, budou automaticky oslavovat jeho stranu. To se však nestalo. Demonstrace z uplynulých dní - ne vyvádění fotbalových chuligánů, od kterých se demonstranti distancovali, ale demonstrace - svou velikostí zdaleka nepřipomínaly statisícové shromáždění, která se konala před jarními volbami. Většina veřejnosti (jak stoupenci socialistů, tak i voliči Fideszu) jako by pochopila, že utahování opasků ve formě nepopulárních reforem muselo přijít a že ty oplzlé řeči kolem toho byly jen jakýmsi nezbytným folklorem. A tak se jich na demonstracích s požadavkem na odstoupení premiéra scházelo každý den jen několik tisíc lidí.

Premiér Gyurcsány se během svého jarního povolebního vystoupení k poslancům socialistické strany nechal strhnout k expresivnímu projevu plnému vulgarismů. Toho nyní lituje. Zákonodárce, jejichž hlasy potřebuje k prosazení nutných reforem, o kterých během volební kampaně nepadla ani zmínka, však zřejmě jinak ani oslovit nemohl. V Česku tolik skloňovaná a zdejším komunistům za příklad dávaná transformace bývalé maďarské komunistické strany má totiž jednu slabou stránku. K vnitřní očistě partaje nepřispěly na konci osmdesátých let výraznější vnější události v zemi, jakkoli hybatelům důležitých dějů, k nimž patřili Viktor Orbán a další lidé z Fideszu, patří všechna čest. V Maďarsku v té době neproběhla nejen krvavá revoluce například rumunského typu, ale ani její něžnější varianta, jakou svět sledoval v Československu. Členy dnešní vládní socialistické strany je tak řada bývalých komunistů, kteří by u nás stěží našli cestu do sociální demokracie, spíše by bylo možné potkat je v KSČM.

Důvody, proč se v Maďarsku přechod od nesvobody k demokracii obešel bez revoluce a měl jakýsi evoluční charakter, jsou v zásadě dva. Jednak to byl jejich "gulášový socialismus", který v posledních desetiletích vlády komunistů na rozdíl od poměrů například v Československu umožnil lidem svobodněji dýchat. A pak tady byla zkušenost s krvavým potlačením protikomunistického povstání v roce 1956, jehož padesáté výročí si Maďaři za pár týdnů připomenou.

Tyto skutečnosti způsobily, že dnešní mládež v Maďarsku nepokládá nepříjemné otázky svým otcům - tak jak to dělali mladí Němci v šedesátých letech a jak by to dnes měli dělat mladí Češi - nýbrž dědům. Strhující ilustrací tohoto maďarského specifika je dokumentární film "Dědové a revoluce", který včera k blížícímu se výročí protikomunistického povstání odvysílala Maďarská televize. Otázky v něm kladl asi osmnáctiletý Australan, syn maďarských emigrantů. A dotazovaným nebyl nikdo menší než András Hegedűs, kterého v říjnových dnech šestapadesátého roku vystřídal ve funkci předsedy vlády hrdina povstání Imre Nagy. Svého dědečka, který podepsal maďarskou obdobu zvacího dopisu adresovaného Moskvě, se mladý Hegedűs ptá na jeho roli ve vedení strany a země v době, kdy byly popravováni nevinní lidé, kdy aparátčíci v Budapešti vykonávali příkazy sovětských soudruhů.

Až příliš živé příběhy minulosti vnukovi stranického funkcionáře chvílemi vhánějí slzy do očí, jinde zas přivádějí k úžasu. Velkého pokání se ale hoch nedočká. Naopak - dozvídá se, že kladené otázky prozrazují jeho naivitu. Zajímavé by bylo slyšet i argumentaci otce, představitele byť gulášového, ale rovněž reálného socialismu. Snad příště.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio