K pravidelnému pohybu nás dnes nic nenutí, ale bez něj tělo velmi chřadne, upozorňuje David Huf

Je mu blízký takzvaný celostní přístup k člověku a životu. „Spočívá v tom, že o všem si rozhodujeme sami a nikdo nás nemůže k ničemu nutit. Nehledejme za tím nic složitého. Prostě jde o naše rozhodnutí, co chceme v životě dělat, jak se vidíme, jaké máme základní postoje k různým věcem. Od toho se odvíjí i to, jak nám slouží zdraví, jaké máme vztahy a podobně. To se všechno hezky propojuje a odráží na tom nejcennějším, a to je naše zdraví,“ říká.

David Huf|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas, Český rozhlas

Svoboda rozhodovat sami o sobě nese i zodpovědnost. „Spoustu věcí si člověk nechce připustit, pere se se svým prvním já, což je ego. Druhé já je uvědomělejší, řeší věci rozumem. Co nás stojí určité úsilí, je pravidelný pohyb. K tomu nás v dnešní době nic nenutí, ale bez něj tělo velmi chřadne a s ním i hlava. A projevuje se to na tom, jakou vyzařujeme energii, ale i jaký pocit máme sami ze sebe,“ upozorňuje David Huf.

Někdy nám v pohybu brání objektivní potíže. „Věk je objektivní důvod pro to, aby měl člověk nárok si zátěž regulovat a přizpůsobit. Sport pěstovaný v dětství má jinou náročnost než u dvacetiletých, třicetiletých, čtyřicetiletých lidí. Každá dekáda má svá specifika. A pak je tu ještě náš biologický věk, který se může diametrálně lišit od toho, který máme zapsaný v občance,“ potvrzuje David Huf.

Biologický věk máme podle něj z velké části pod svou kontrolou. „Znamená to životosprávu a její vliv na to, jak nám pak tělo slouží. Stačí rozumná každodenní péče o tělo. V druhém extrému je to, že lidé nevnímají potřeby svého těla. V určitém věku jim to pak tělo vrátí. Přicházejí civilizační nemoci,“ dodává.

Muži většinou rezignují dřív

Jak se tedy hýbat, je-li nám třeba 50+? „Někdo je teprve v polovině své životní cesty, znám řadu skvělých lidí, kteří v tomto věku předvádějí obdivuhodné výkony pracovní i sportovní, například horolezec Radek Jaroš, který zdolal všechny osmitisícovky. A na druhou stranu jsou padesátníci, kteří se chovají, jako by už byli jednou nohou nad hrobem. Je to každého věc, jak se k sobě chová. Já bych ale doporučil s respektem k aktuálnímu stavu a tomu, na jakou zátěž je člověk zvyklý, provozovat zatím ještě jakýkoli sport. Pohyb udělá dobře i lidem v přechodu, je to všelék. Procházky, turistika s kamarády, nordic walking, cykloturistika, plavání. Je to v zásadě jedno,“ odpovídá trenér.

Čtěte také

První příznaky přechodu pocítí ženy asi ve 45 letech, změnu lze zvládnout s grácií

60 až 70 let, důchodový věk, podle jeho názoru neznamená, že už nic nemusíme. „Jde o to, jestli člověk překoná své lenivější já. Muži většinou rezignují daleko dřív na svoje fyzično, ženy v programu Buď fit, seniore převažují, je jich 95 procent. Chlapi se většinou stydí ve skupinových aktivitách, a tak lze vzít v úvahu i práci na zahradě, kolem domu. Radím, hýbejte se jakkoli. Vynechávejte MHD, choďte pěšky. Ale denně, dvakrát týdně oblíbená trasa s pejskem nestačí,“ zdůrazňuje.

80 let a víc je věk, kdy lidem často v pohybu brání bolest. „Bolest je přirozená věc, je to signál našeho těla, abychom si dávali pozor na určité pohyby, respektovali omezení v kloubním rozsahu a tak dál. Pravidelný pohyb sice klouby trošku opotřebovává, ale zase díky němu dochází k většímu prokrvení tkání, dostává se tam kloubní tekutina, a i to klouby udržuje déle ve formě,“ říká David Huf.

Ve vysokém věku tedy doporučuje cvičení pod dohledem fyzioterapeuta nebo odborného cvičitele, který má zkušenosti se staršími lidmi. „I židle je skvělá cvičební pomůcka. Lze na ní provádět protahovací cviky od krční páteře dolů, procvičit veškeré hlavní klouby jako ramena a předloktí, provádět stisky pěstí, zatínání svalstva na stehnech, přednožování, tlačíme kotníky a kolena proti sobě, proti podlaze a podobně. I lidé s velkým pohybovým omezením ještě mohou cvičit,“ doplňuje.

Celý rozhovor s trenérem Davidem Hufem především o pohybu a cvičení ve vyšším věku si poslechněte v magazínu Zdravíčko.